Hora je bytost, je
živá, obdařená vůlí. Lidé za ní chodí, vkládají jí do
rukou svůj život a čekají, zda si jej nechá pro sebe, nebo jim
ho vrátí. Za svůj život jsem navštívil jen pár hor a každá z
nich ve mně zanechala naprosto jiný pocit. A ten pocit je živý,
skutečný, podobný tomu, jak si pamatujete zajímavého člověka.
A největší stopu ve mně zanechal Jehňací štít, který jsem
zdolal před pár lety.
V tu dobu jsem byl
velký fanda do horolezení. Přečetl jsem na toto téma desítky
knih, žil jsem velkým dobrodružstvím, které zažili Edmund
Hillary, Reinhold Messner, Maurice Herzog a mnozí další. Využil
jsem tehdejší dovolenou v Tatrách k tomu, abych také zdolal
nějaký vrchol a vybaven teoretickou průpravou jsem zcela sám
vyrazil na Jehňací štít, dostal se na vrchol i zpět a celé to
přežil.
Od té doby nesu tuto
horu ve své duši. Často o ní přemýšlím a tak byla povinnost
vyrazit na druhou návštěvu.
Nemám rád batoh na
zádech, protože mě z toho bolí ramena a mám zpocená záda.
Pořídil jsem si tedy ledvinku, kterou jsem testoval. Má i kapsičku
na malou láhev s vodou, tabák, telefon, ořechové tyčinky, vše
se do ní vejde. Větší láhev s vodou nosím v ruce, tak i bundu,
pokud je mi horko. Svetr mám uvázaný u pasu. Jsem tudíž takový
coolturista.
V horách se dost
ochladilo. Vyrazili jsme okolo deváté z Tatranské Lomnice, prošli
jsme po žluté k hotelu Hutník, pak po modré na lesní chodník,
který vede až k Zelenému plesu. Šli jsme lehce a vždy když to
šlo jsme upírali pohledy k vrcholům, které začaly halit šedá
mračna. Když jsme dorazili k překrásnému Zelenému plesu, opíral
se do nás svěží, polární vítr.
Od Zeleného plesa
vzhůru k Jehňacímu štítu jsme vyrazili jen ve dvou, já a Ondra.
Zvažovali jsme, zda cestu k vrcholu pokoušet i v takovém fičáku,
domluvili jsme se, že pokud mi vítr sundá kšiltovku, půjdeme
dolů. Byl jsem nervózní, naštěstí to po pár metrech výstupu
ustoupilo. Pamatoval jsem si ten výstup méně náročný, než ve
skutečnosti byl, ale faktem je, že při své první sólo cestě
jsem měl lepší podmínky – vyšší teplotu a relativní
bezvětří.
Dostali jsme se do
Jehňacího kotle, místa tvořeného kameny, přes které šplháte
výš a výš. V určitých místech byl ledový vítr skutečně
dotěrný. Byla tam teplota pod nulou, na což jsme nebyli oblečení.
Chybka. Šli jsme však statečně dál.
Kus cesty se skrýval
pod sněhem, zdolali jsme i to. Dostali jsme se až pod Kolový
priechod, složitý úsek jištěný řetězy, kde jsme se postavili
do fronty. Při mém prvním výstupu jsem nepotkal ani živáčka.
Byl jsem na hoře úplně sám, až cestou dolů jsem potkal dva
turisty. Dnes tady bylo lidí vcelku dost. Čekali jsme asi pět
minut a z mraku nad námi se po řetězech spouštěla postavička za
postavičkou, až se to zdálo nekonečné.
Poláci tady
pořádají mistrovství světa ve sjezdu na pytli. Pomyslel
jsem si. „To bude na dlouho, vylez to bokem,“ řekl jsem v
legraci Ondrovi a než jsem se nadál, skutečně se zakousl do stěny
a šplhal vzhůru. Chvíli jsem valil oči a pak vyrazil za ním.
Nebyl to těžký výstup, ale vzhledem k našim zkušenostem a
schopnostem byl vskutku hrdinský. Dostali jsme se nahoru. Až na
samou hranu hřebenu, na místo, kde mi vítr sundal čepici.
Vystrčit
hlavu přes hřeben bylo naprosto srovnatelné se situací, kdy
vystrčíte v lednu hlavu z jedoucího vlaku. Silný vítr, mráz.
Tráva byla skloněná a bílá od jinovatky. Přemýšlel jsem o
tom, zatímco jsem si šel pro čepici. Zvládl bych se dostat na
vrchol, věřím že ano. Měl jsem ještě sílu, pracoval
adrenalin. Boty jsem měl dobré, oblečení ne, ale to bych chvíli
vydržel. Dostal bych se pak
dostat zpátky dolů? To už byla otázka, s jejíž odpovědí jsem
si nebyl jistý. Hora promluvila, když mi sundala čepici. Byla to
dohoda mezi
námi, i mezi horou.
„Počkám
tě tady v závětří. Běž sám, jestli chceš nahoru,“ řekl
jsem.
„Taky
se mi tam moc nechce,“ řekl Ondra. A tak jsme se vrátili k
řetězům a sešplhali dolů. Ruce
se nám proměnily v cizí věci, které sice držely řetěz, ale
nedávaly zpětnou vazbu. Naštěstí nebyly dlouho potřeba.
Zajímavé
je, že se mi tam vybil telefon. Než jsme vyrazili od Zeleného
plesa, měl jsem baterku téměř na osmdesáti procentech, nahoře
na čtyřiceti, v půlce kotle na dvaceti. Říkal jsem si, že je to
tím, jak vyhledává signál, ale mohlo to tak být? Chtěl jsem v
nastavení spustit úsporný režim a zjistil jsem, že telefon se
chová, jako by ho obsluhoval ještě někdo jiný. Nabídky se mi
rolovaly samy od sebe, rozklikávaly se mi nabídky, aniž bych
cokoliv z toho zmáčkl. Proto jsem ho restartoval, zadal pin a
představení pokračovalo. Galerie, prolistovat fotky, zpět,
zprávy, rozklik, pár znaků, nastavení… vypl jsem to a
přemýšlel, zda je to vir, nebo
bytost jménem hora.
Sešli
jsme až dolů. V půlce závěrečného sestupu se před námi z
borovic zjevila kočičí bytost. Pohladil jsem ji a kousek dál se
posadil, abych zjistil, zda se mi telefon umoudřil. Neumoudřil.
Byla to stále ta samá písnička. Už jsem ho nevypínal. Nechal
jsem ho dělat co potřebuje, zavřel jsem ho v ledvince a zdolal
posledních pár desítek metrů klesání. U Chaty na Zeleném plese
jsem se posadil, vytáhl telefon a už byl hodný. A od té doby
hodný zůstal. Vskutku zajímavé.
Chvíli
jsme poseděli v chatě a pak vyrazili na cestu zpět. Byl jsem na
sebe hrdý, na sebe kdysi, že jsem bez jakýchkoliv praktických
zkušeností zdolal vcelku vysokou a složitou horu, i na sebe dnes,
že jsem ji nezdolal, protože na ní mé schopnosti a možnosti
nedosáhly, což je většinou těžké uznat a vyhodnotit ve chvíli,
kdy to máte na vrchol kousek, a dolů daleko. Asi dospívám, nebo
stárnu. Jedno z toho.
Do
Tatranské Lomnice jsme dorazili v plném počtu, oslavili jsme to v
restauraci výbornou večeří.
Strava
Snídal
jsem tvarohovou buchtu, svačil raw tyčinku, obědval arašídy,
ořechovou tyčinku a musli tyčinku, večeřel bryndzové halušky a
pivo z Litovle (proč se na Slovensku všude prodává české pivo,
když tam mají tolik pivovarů?)
Příjem 2115
kcal
Výdej 4206
kcal
Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni
Děkuji :)
Žádné komentáře:
Okomentovat