Může při běhání
existovat něco jak „bad trip“? Po dnešním běhání jsem o tom
přesvědčený. A to jsem běhání minule tak chválil…
Čekala na mě má
kroměřížská trasa, která vede přes Podzámku, kolem Šlajzy
zpátky do Podzámky a pak směrem domů. Je celá po rovině, měří
něco nad šest kilometrů a minule (před dvěma týdny) jsem na ní
měl průměrné tempo 7 kilometrů na kilometr a uběhnout ji trvalo
přes 43 minut. Hodně jsem se na ni těšil, byl jsem zvědavý, kam
jsem se posunul.
Nachystal jsem se k
vyběhnutí, venku bylo pod mrakem a začalo se bouřit. Zkontroloval
jsem to na radaru a rozhodl se počkat. Běhat v bouřce musí být
paráda, kterou jsem si pro tentokrát nechal ujít. Za hodinu bylo
po dešti, jen kosové si štěstím pletli noty, tak jsem vyrazil.
Cesta byla kluzká,
bahnitá, boty i kalhoty jsem si zaliskal hned co jsem opustil
bezpečí betonového chodníku. Ale s tím jsem počítal. Běžel
jsem na výdrž. Zajímalo mě, jak daleko zvládnu doběhnout, než
přejdu do chůze. A šlo to skvěle.
Proběhl jsem Spáčilku
a vběhl do zahrady. Běžel jsem svou trasou a aplikace zahlásila,
že jsem zdolal kilometr. Věděl jsem, že kilometr dám. Věděl
jsem, že dám i ten druhý a dělal jsem si zálusk na třetí. Když
jsem vybíhal ven ze zahrady u Pionýrské louky (co je to za
název?), stále jsem běžel. Mířil jsem ke Šlajze a v duchu
popoháněl aplikaci, ať ohlásí ten třetí kilometr. A ona ho
nakonec ohlásila. Běžel jsem dál s pocitem sportovce, který
právě trhá světový rekord.
Běžel jsem pěšinkou,
na které bláto klouzalo jako led, zdolával jsem ji obkročmo,
botami sbíral krůpěje z rostlin a nezakryté části těla si
nechal masírovat kopřivami. Pak jsem podběhl železnici a začal
obíhat rybník. A pak se nohy rozhodly, že už toho bylo dost a
začaly jít. Uběhl jsem zhruba půlku okruhu na jeden zátah!
Pecka.
V tu chvíli jsem měl
ještě dobrý pocit. Jenže pak se mi tep zpomalil, tak jsem zase
vyběhl a po pár krocích jsem toho měl plné zuby. Půlka mozku
popoháněla nohy, ať běží dál, druhá jim říkala, ať se na
to vykašlou, že už toho bylo dost. Má zbabělá část to chtěla
vzdát, vypnout měření s tím, že výsledek bude pěkný a zbytek
můžu dojít. Uběhl jsem asi půl kilometru a přešel do chůze.
Nechtělo se mi běžet,
takže jsem to musel překonávat. Začal jsem si opět stanovovat
cíle, kam až doběhnu. Nebyly to cíle v dohledu, byly to delší
úseky, než jsem běhal z počátku. Napoprvé jsem ho ani nesplnil,
napodruhé jsem ho překonal, protože mě popohnalo ego. Potkal jsem
totiž profi běžce. Profi běžec se pozná na první pohled. Má
profi běžecké boty a profi běžecký dres s kraťáskama. A i
když už běží v kuse den a půl, není zpocený. Míjeli jsme se
a koukal na mě jako na zjevení, protože jsem vypadal, jako bych se
právě vynořil z některého zámeckého jezírka. Potkali jsme se
zhruba v místě, kde jsem chtěl přejít do chůze. Bylo mi jasné,
že kdybych to udělal, naplnil bych všechny jeho předpoklady,
které si o mě udělal, tak jsem běžel dál a dál, dokud jsme si
nezmizeli z dohledu. Asi to nebude správný směr přemýšlení,
ale co už. Snažím se být maximálně upřímný.
Doběhl jsem do místa
startu a zastavil aplikaci. Chodil jsem po ulici a zkoumal výsledky.
Nebyly vůbec špatné. Trasu jsem zvládl za 39 minut, což je o 4
minuty zlepšení. Průměrné tempo jsem měl na 6 minutách 18
vteřinách na kilometr. Měl jsem radost, že jsem to nevzdal.
Strava
Snídal jsem půlku
proteinové čokoládové tyčinky, svačil kukuřičný chlebíček
a pivo, obědval trochu zelňačky a knedlíky s vajíčkem a
kečupem, svačil hrstku sypaného musli, večeřel celozrnný žitný
chléb a půl konzervy sardinek, vypil dva ležáky.
Příjem 1509 kcal
Výdej 3435 kcal
Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni
Děkuji :)
Žádné komentáře:
Okomentovat