V dětství jsem chodil
do Ochránců přírody. Bylo to přes celý Holešov, klubovna stála
v části zvané Všetuly. Byl jsem tam v kolektivu oblíbený hlavně
kvůli rýmovačce: Ať jsem blbec, ať jsem vůl, jen ať nejsem
ze Všetul. Při úprku před
naštvanými Všetulany
by se mi hodila koloběžka. Jenže ta do Všetul dorazila až o
čtvrt století později.
Ve
Všetulích stojí zelený domeček, ve kterém si můžete nakoupit
sportovní vybavení pro své životní cesty. Jmenuje se IQsport a
ve středu o půl šesté před ním stojí řada koloběžek značky
Kostka a pan trenér značky Kruťa. Bude se konat fitkoloběh,
aktivita s tajemným názvem. Přišel jsem na poslední chvíli,
abych se naučil jezdit na koloběžce. Tak nějak jsem tušil, že
na tom nebude nic těžkého, prostě jen kolo pro lidi s bolavým
zadkem, skateboard pro lidi s blbou stabilitou, brnkačka.
Kolem
jsou kromě pana trenéra
ještě maminky s dětmi,
které
právě startují zelené
koloběžky. Dostávám
také svůj stroj, pokyny jak
ji sundat ze stojanu a razíme vstříc zážitkům.
Do
včerejška jsem byl víceméně
koloběžkový panic. Má představa byla, že člověk stojí jednou
nohou na koloběžce, druhou se odráží a až to stojí za prd,
nohy vymění. Má jediná obava spočívala v tom, že výměnu nezvládnu, aniž bych hodil držku. Věřím, že je
to brnkačka, pokud má člověk nohu velikosti 32, ty se tam dvě
vlezou. Já mám 45 a čtvrt.
Počítal s tím konstruktér? Nevykopnu z mašiny sám sebe?
No…
nějak se to dařilo. Nohy bolely dřív než bych potřeboval a
nejelo to zdaleka tak rychle, ani lehce, jak jsem si představoval.
Naštěstí celé naše fitkoloběhostádečko zastavilo a dostali
jsme briefing.
Pan
trenér nám vysvětlil, jak na koloběžce jezdit tak, aby to bylo
efektivní, rychlé a co nejméně únavné. Většina
z nás totiž jela první úsek špatně, tzv. stylem Hurvínek. To
je přesně to máchání nohou a tělo jak zavěšené na lanku. Do
správného koloběhu musíte zapojit celé tělo, ruce, záda…
zpočátku to vypadá jako věda. Došlo i na vysvětlení jak stavět
nohy, i jak je střídat, jak
stát při sjezdu kopce a jak brzdit bez toho, že předběhnete svůj
stroj. Je to vážně
promakaný systém. Slyšeli jsme i zásady bezpečnosti, například
že pokud posloucháme ve sluchátkách hudbu, dá se tím pěkně
určit tempo koloběhu, ale je třeba mít nasazeno jen jedno
sluchátko, ať slyšíme projíždějící traktor, či skútr.
Čili logicky, pokud posloucháme Traktor,
či Scooter, můžeme
mít nasazeny sluchátka obě.
Lukáše
Kruťu znám řádku let. Je to chlapík, na kterého je spolehnutí,
který je pohodový, veselý a klidný. V roli trenéra jsem ho viděl
poprvé. „Zrychlete, hovada!“ To od něj skutečně nehrozí. Je
to ten typ trenéra, který má na prvním místě empatii, pozná
kde vás tlačí bota a poradí vám znovu a znovu, jak to dělat
lépe. A že je co zlepšovat.
I když pravdou je, že s každým dalším dupnutím se vám to
dostane hlouběji do těla a všechny věci, na které z počátku
musíte myslet, začnou být víc a víc samozřejmé. A jízda se
zlepší. Váš pohyb bude efektivnější, rychlejší a skutečně
ne tak zničující, zvláště při jízdě do kopce.
Dostáváme
se ke kurtům, kde se staví koloběžky do řadové formace.
Přichází na řadu protahovací rozcvička. Je to věc, kterou
zanedbávám, vím to, ale nebráním se ničemu. Protahuji jednu
partii za druhou, vedení nad rozcvičkou přebírá mladší člen
Kruťovic famílie, přeskakujeme koloběžky snožmo i rozkročmo,
snad jen předvádění zvířat necháváme mladším členům
našeho večerního oddílu. Pak razíme dál.
Přijíždíme
do Dobrotic a rozštěpíme se na dvě frakce. Ženy s
dětmi v odborném
doprovodu paní
Kruťové vyrazí zpět do
Holešova, pardon Všetul, k IQsportu a já s velitelem pokračujeme
v cestě. Čeká nás trocha stoupání, přes Dobrotice, kolem koní
(kde jsem krásně zapózoval) k vísce jménem Žopy, která
proslula svým žopunkem, navíc jeden proslulý spisovatel tam prý
navštěvoval mateřskou školu (což
je mnohem lepší, než napsat, že neproslula ničím kromě názvu,
který si určitě z ruštiny přeložíte sami).
V cestě máme jez. Je v ďolíku, pod kopcem. Dostávám pokyn, že
před ním nemusím brzdit. Tak
nebrzdím. Ani abych si vytřepal trencle. Bylo to vážně…
napínavé.
Není
to jako kolo a není to jako běh. Není to ani něco mezi tím. Je
to něco zcela nového. Záda vás z toho bolet nebudou, právě
naopak. Dokáži si představit koloběžku jako běžný dopravní
prostředek. Ale bez zaškolení bych do toho nešel. Je totiž velmi
jednoduché dělat to špatně. A když už něco děláme, mělo by
to mít efekt.
Sjíždíme
do Holešova. Mám dost? Ještě ne. Pokračujeme tedy na Přílepy,
po obchvatu do průmyslové zóny, kde je všechno kromě průmyslu.
Jedná se o nejluxusnější cyklostezku na světě, o tom žádná,
takový místní Pchongjang.
Projíždíme ji a pak už skutečně
míříme zpět.
Cítím,
že jedu lépe a lépe. Soustředím se, ať všechno dělám
správně, poslouchám rady na vylepšení. Chápu co mám dělat a
pokouším se o to. A každá pochvala ze strany vedení zahřeje na
srdci.
Celkem
jsem nadupali asi 13 kilometrů. Je to moc, nebo málo? To nevím.
Každopádně to bylo fajn. Mám jasno v tom, že s koloběžkou i
Lukášem Kruťou se brzy opět setkáme a třeba pojedeme ještě
kousek dál. A pro vás mám
dobrý tip na středeční podvečer. Pokud chcete zažít něco
sportovního, nevšedního, zábavného a poučného, vyjeďte s
Lukášem a jeho fitkoloběhotlupou na vyjížďku. A pokud do toho
chcete zapojit i svou drahou polovici a děti, tím líp.
Strava:
Snídal
jsem krajíc chleba jménem Žitan s játrovou paštikou, svačil
kukuřičný chlebíček pomočený v čokoládě, obědval plněnou
papriku (vepřem), svačil blumy, slunečnicová semínka a kousek
fuetu, večeřel pivo a fuet.
Příjem 1536
kcal
Výdej 4483
kcal
A
zítra měření, vážení, vážení čtenáři :)
Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni
Děkuji :)
Žádné komentáře:
Okomentovat