44., 45., 46. den – 27. - 29.7.2018 Komenského půlky a hrad v Brumově

Komenského půlka je terénní půlmaraton, který se běhá v dubnu, tzn. že letos již díky bohu byl a příští rok snad bude zas. A já na něm. Mám to v plánu, pokud natrénuju. A tak jsem s tím začal.

Běží se do Maršova, což je osada, kterou zničil v šedesátých letech zemský posun, či něco takového. Je to konečná a tak jsem se tam chtěl podívat. V pátek jsem nasedl na kolo a vyrazil.

Neprojížděl jsem celou trasu po Komenského půlkách, spíše jsem zamířil někam mezi po něčem, co se jmenuje Maršovská naučná stezka. Šlape se tam kopec v lese, což bylo něco fantastického. Kolem ticho, člověk slyší jen svůj dech, srdce tepe až někde v hlavě a vy stojíte ve šlapátkách a zvedá se vám přední kolo. Moc se mi to líbilo.

Nad Maršovem je dalekohled a výhled široko daleko. Je tam spousta ovocných stromů a zpátky se jede po silnici, kde potkáte auto, jen když máte štěstí. Najezdil jsem něco okolo 18 kilometrů, vzalo to necelou hodinu.

V sobotu jsme šli s Marťou na hrad v Brumově. Dojeli jsme vlakem do Bylnice a odtud pěšky do Brumova, abychom si užili i trochu chůze. Hrad v Brumově je malý, ale krásný. Každou půlhodinu dělají komentované prohlídky a i když jsme byli jediní, dostali jsem ji, takže plný počet pro správu hradu. Prošli jsme se po Brumově a zamířili zpět do Bylnice. Nachodili jsme přes patnáct kilometrů.

V neděli jsem vyrazil opět na Maršovskou NS, tentokrát jsem si místo kola osedlal běžeckou obuv. Neměl jsem v plánu zdolat tu trasu celou. Jakmile jsem vylezl lesní kopec, zamířil jsem podél silnice směrem k Brodu, až do Maršova jsem neběžel. I tak to bylo necelých 13 kilometrů. Byl jsem zvědavý, jestli zvládnu běžet takový kus, přeci jen je to dvakrát tolik, než běhám obvykle, navíc část v terénu a přes kopec. Zvládl jsem to. Čas jsem měl pomalejší, to dá rozum, chtěl jsem to stihnout za hodinu a půl a to se povedlo. Nejhorší úseky jsem zdolával chůzí, ale i tak je potěšující, že po urvání 10 km jsem schopný přepnout do běhu a vydržet víc než kilák na jeden zátah. Je jasné, že se zlepšuji, ale na půlmaraton to zatím není ani náhodou.

Jedl jsem jako obvykle, každý den se mi povedlo dostat spálené kalorie nad 3200, tudíž spokojenost.

42., 43., 44. den – 24. - 26.7.2018 Malování

Ano, malování. Vstávačka po páté, návrat po sedmé. Zaplý krokoměr mi naměřil kolem 15 kilometrů denně, takže na cokoliv dalšího nebyla nálada, ani energie. Nevím kolik energie spálím při malování, ale o tom už jsem tady filozofoval. Snažil jsem se něco sníst hned ráno, ale většina jídla se odehrála až večer ve formě večeře a piva. Asi mi to tak vyhovuje. Kdybych se někde nadlábl, moc bych toho pak neudělal.

Příjem ve všech třech dnech byl v průměru, který držím, výdej byl... podle aplikace nižší, ale aplikace nebere v potaz to malování jako aktivitu. Jediný důležitý údaj ukázala váha a to 94 kg. Zbývají 2 kilogramy a bude to cílových 15. Pecka.

40. a 41. den – 22. a 23.7.2018 Traťový rekord a procházka

Nestíhačka. Včera jsem si na článek vzpomněl až když jsem byl v posteli a vzhledem k tomu, že jsem dnes vstával v pět, nechtěl jsem na své aktuální pozici nic měnit. Pravdou je, že to neuteče… na rozdíl ode mě :D

V neděli jsem běžel svůj polední běh. Je to něco nad pět kiláků, přes kopec. Zatím při žádném běhu jsem kopec neběžel a když, tak jen pár kroků, než mi tělo řeklo, jak hloupý je to nápad. Nyní došlo k posunu. Před kopcem jsem nezastavil, snad jen lehce zpomalil. Víc jsem se uvolnil a běžel jsem vzhůru. Byl jsem zvědavý, jak dlouho to vydržím a kupodivu jsem to vydržel téměř ¾ kopce. Fascinující. Už jsem si jistý, že ten kopec jednou dám. Že dám jakýkoliv kopec, který potkám.

Z vrcholu zpátky na základnu jsem to taktéž uběhl na jeden zátah. Tempo bylo horší, než při běhu po rovině, ale lepší, než posledně na téže trati - 6 minut 14 vteřin na kilometr.

Včera jsem se šli s Martinou a Tarošem projít. Šli jsem z UB do Nivnice a zpět. Po polňačkách, v příjemném tempu, abychom mohli obdivovat vážky, motýly, stonožky a spoustu dalších krásných tvorů. Ušli jsem 16 kilometrů a samou radostí jsme to oslavili na Amosu pizzou. Taroška to zmohlo. Večer ležel jako zabitý, chvílemi i zapomínal prdět.

Strava:

V neděli jsem snídal buchtu s ovocem, kousek hermelínu, polévku, brokolicové karbanátky a hranolky z trouby. Večeřel jsem černý chléb s hermelínem a merlot.

V pondělí jsem snídal černý chléb s paštikou a plátek eidamu, svačil rýžový chlebíček s čokoládou, jablko, mirabelky od cesty a půl proteinové tyčinky, večeřel půl pizzy a pár piv, štramberské ucho a kávovou čokoládku.

Příjem:

Neděle 1482 kcal

Pondělí 1767 kcal

Výdej:

Neděle 3147 kcal

Pondělí 3463 kcal

39. den – 21.7.2018 Pouze chůze

Co se pohybu týče, nic extra se neodehrálo. Přesto se mi povedlo splnit limit. Jak je to možné?

Ráno jsem vyrazil v Kroměříži na náměstí, pochodil jsem co jsem potřeboval, zpátky to vzal přes Kaufland. Pak jsem jel do Brodu, cesta z nádraží a potom ještě jednou, když jsme šli na náměstí na pizzu. Večer krátká procházka s Taroušem a ejhle, hned je to přes patnáct kilometrů v součtu.

Tohle je síla chůze. Kdykoliv se mě někdo zeptá, co jsem udělal pro to, abych shodil špek, řeknu že hlídám stravu a sportuju, chodím, běhám, jezdím na bruslích, kole atd. A na to lidé rádi říkají, že by taky rádi shodili, ale na sport nemají čas. Pravdou je, že člověk má čas na to, na co si ho udělá. Navíc to sportování má sílu v pravidelnosti. Běhání zabere zhruba 45 minut, což není taková katastrofa. A co je hlavní, člověk je při tom sám se sebou. Není to vyhozený čas, jako třeba u sledování televize, ale právě naopak – je to opravdový, využitý čas.

Včerejšek byl důkaz, že nemusí být k dispozici třeba ani ta třičtvrtěhodina. Pokud máte psa a pokud s ním půjdete čtyřikrát ven, pokaždé ujdete minimálně 300 metrů. To je 1200 metrů za den. Pokud s ním půjdete třikrát 500 metrů a jednou dva kilometry, je to 3500 metrů smysluplného, nenáročného pohybu pro vás i psa. Můžete jít pěšky do práce i z práce, nebo jet na kole, pokud to máte dál. Můžete nechat auto v garáži a zajít pěšky nakoupit. Všechno se to k sobě přičítá. Můžete si koupit koloběžku a všude jezdit na ní. A ono se to projeví.

Nechápu, proč je před fitness centrem parkoviště? Proč někdo jede autem někam, kde bude běhat na pásu? Síla je v těch přesunech, v energii, kterou do nich dáte. Vy, nebo motor.

Není na místě hovořit v těchto věcech o čase. Pes je zakopaný v prioritách.

Strava:

Snídal jsem perník, obědval kousek mražené pizzy, mlsal kousek pistácií a čokolády, večeřel půlku pizzeriapizzy a pár piv k tomu.

Příjem 2111 kcal

Výdej 3159 kcal

38. den – 20.7.2018 Sir

Pokud neradi běháte, kupte si kolečkové brusle. Když chci, aby nohy odpočívaly, jedu na bruslích. Mám pocit, že při bruslení zapojuji naprosto jiné partie, než při běhu. Navíc ujet dvacet kilometrů je v pohodě, oproti uběhnutí šesti kiláků, člověk je na tom úplně jinak. Mám pocit, že bych ujel minimálně stovku (a tomu věřte, že to dřív nebo později zkusím), než bych se dostal do stravu, že už raději ty brusle vyzuju. Bruslení je bezva, jenže...

Na tu pravou stezku, po které chcete bruslit, se z Kroměříže dostanete tak, že jedete po stezce z dlaždic, které vám rozbijí hubu (jak jsem již nedávno fňukal), nebo jedete po silnici okolo Bagráku, okolo letiště, která naštěstí není příliš frekventovaná. V zájmu sebezáchovy jsem zvolil druhou možnost a vyrazil do Trávnických Zahrad po silnici.

Podle stránek PČR je jezdec na kolečkových bruslích brán jako chodec, tudíž musí k jízdě využít chodník. Pokud chodník není, jede po komunikaci na levé straně. Jel jsem tedy na levé straně. A nelíbilo se to dvěma automobilistům a pár cyklistům. Chápu, že když musíte na vcelku úzké cestě přejet mezi jedním bruslařem, který jede vlevo a stádem jiných, kteří jedou vpravo, budete své primitivní signály vysílat na levou stranu. Ale uvědomte si, že já jedu správně. Přítelkyně mi poradila, ať si to vytisknu na tričko. Nápis: Jedu po správné straně. Pomohlo by to? Asi ani ne.

Naštěstí od Trávnických Zahrad je to na pohodu. Sjel jsem to do Kvasic, zpět a pak ještě půl cesty tuplem, takže celkem to hodilo dvacet kilometrů. Pohoda. Jak říkám, kupte si brusle. Kalorie od vás utečou jen co to cinkne na kase.

Strava:

Snídal jsem černý chléb s paštikou, obědval jsem zbytky těstovin se sekanou, večeřel bramborovou kaši s rybími prsty, později pivo a kousek hermelínu.

Příjem 1522 kcal

Výdej 3807 kcal

37. den – 19.7.2018 Tempo

Šli jsme hrát minigolf a na místě jsme zjistili, že v průběhu týdne je minigolf pouze na objednání. Tak jsme se objednali na 16 hodinu (v 15 hodin) a šli zase domů. Vznikla časová kapsa tak akorát na běhání.

Běžel jsem stejnou trasu jako minule. Původně jsem měl v plánu u postapokalyptického mostu otočku a stejnou trasou zpět, protože jsem nechtěl kvůli blbě prorostlému úseku přecházet do chůze, ale běžet kam až to půjde. Druhé dilema bylo, že pokud je možnost neběžet zpět stejnou trasou, musí se jí využít. Tak jsem postapokalyptický most zdolal, i kopřivy a běžel po poli. Držel jsem se ve stopě po traktoru a nějak se to dalo. A pak jsem měl vyběhnou mírným svahem na cestu kolem pole, ale tam jsem se už nevydal. Zůstal jsem na poli a běžel po něm, lepší varianta. Celkem jsem si to ve finále zkrátil asi o sto metrů, ale nemusel jsem zpomalit.

Mám radost ze svého běhu, ze zlepšení. První kilometr se dostávám do tempa, do rytmu, druhý a třetí kilometr je úplně na pohodu. Můj dosavadní rekord byl 3,5 km na jeden zátah. Byl jsem zvědavý, jestli dám 4 kilometry. Po zdolání třetího kilometru se to však láme. Nevím, jestli to bylo přechodem z pevné cesty na pole, ale běželo se rázem hůř. Bylo to víc náročné, vnímal jsem každý krok i to, že se mi zpomalilo tempo. Chtěl jsem však vytrvat.

Přeběhl jsem pole a dostal se zase na asfalt. V duchu jsem popoháněl telefon, aby už oznámil čtvrtý kilometr a nohy, aby mě do něj už už donesly. A rázem to bylo. Čtyři kilometry. Zvolnil jsem.

V těch dvou posledních kilometrech, kdy jsem střídal běh s chůzí, to moc růžově nevypadalo. Měl jsem pocit, že zbytečně moc chodím a když jsem běžel, cítil jsem únavu. Patrně jsem to mezi třetím a čtvrtým kilometrem přestřelil a počítal jsem s tím, že mi to zkazí tempo na obvyklou úroveň. Jenže se tak nestalo.

První běh jsem měl v průměru na osmi minutách, doufal jsem, že to dostanu pod sedm a zase tak dlouho to netrvalo. Od té doby nosím v hlavě šestku. Šest minut je nyní ta magická hranice, pod kterou chci dostat průměr na šestikilometrové trati. Zatím jsem balancoval někde mezi 6.20 – 6.30 a včera to padlo na 6 minut a 2 vteřiny. Wau. Hleděl jsem na to jako tele na novou dáčii. Už je to skoro tam!

Minigolf jsme hráli a samozřejmě jsem prohrál. Ale bylo to o prsa.

Strava:

Snídal jsem oplatek, obědval špenát, večeřel kousek sekané, volské oko a černý chléb, oplatek a pivo.

Příjem 1468 kcal

Výdej 3328 kcal

36. den – 18.7.2018 Vůbec nic

Nebo spíše relax day, jenže bez plánu. Ne že bych si někdy plány dělal. Jsem spíše takový krokodýl, který leží s otevřenou tlamou a čeká až to přijde. A včera to nepřišlo.

Pršelo. Není to důvod, já vím. Ale zároveň to není důvod cokoliv hrotit. Mohli jsme jít na bowling, ale Ola nechtěla. A tak jsme šli do knihovny a to je taky fajn. Hráli jsme hry, četli si, kreslili jsme, vařili jsme, koukali jsme na film.

A uvědomil jsem si jednu zajímavou věc. Ola je štíhlá, já už jsem v jejím věku nebyl. A při tom jí stejně, možná i víc, než jsem jídával já. Všichni mám v okolí dost lidí, kteří můžou sežrat dennodenně půl krávy a přesto budou jako proutek. Jsou to geny? Dobré trávení? Nespravedlnost?

Ola miluje špenát a já umím uvařit nejlepší špenát na světě. Proto jsme ho máme v tomto týdnu podruhé. A Ola sní pět knedlíků, pak si čtyři přidá a za hodinu škemrá, že by si dala ještě. Takže celkem k večeři to máme třináct knedlíků, dva talíře špenátu, volské oko a tři plátky sekané. Jenže...

Jdeme do obchodu a zpátky. Celkem je to zhruba kilometr, takže dvanáct minut pohodové chůze. Než vyjdu z baráku, Ola běží na hřiště a než dojdu ke hřišti, má dvakrát vylezenou průlezku, sjetou skluzavku a právě se točí na kolotoči. Než hřiště obejdu, stihne ještě houpačku, lezeckou stěnu a přelézt plot. Jdeme dál. K dalšímu hřišti je to sto metrů – sto příležitostí běžet se podívat na ptáka, který přistál na opačné straně prostranství, zaběhnout na hřiště za rohem zkouknout co je tam za děti, při té příležitosti si tam přeručkovat celou průlezku a pak běžet zpátky. A je tady další hřiště. Roztočit kolotoč, pohoupat se na houpačce, znovu roztočit kolotoč, utíkat za mnou, běžet se podívat do louže, jestli v ní není žába (protože jednou ze sto cest okolo tam byla). A pak už hřiště není, jde se okolo silnice, což není důvod jít "normálně", ale důvod začít dělat hvězdy. Udělá čtyři za sebou:

"Která se ti líbila nejvíc?"

"Ta třetí."

"To jsem měla pokrčené nohy. Dívej, takhle je to s nataženýma (hvězda), takhle s pokrčenýma (hvězda)."

"Tak ta s nataženýma."

"To se nepočítalo. Myslíš že zvládnu šest za sebou?"

"Myslím že jo."

"Jednou jsem udělala dvanáct za sebou."

"Fakt?"

"Třináct, ale jedna se mi nepovedla. Chceš to vidět?"

"Za chvíli bude přechod."

"Tak koukej." (třináct hvězd)

"No super."

"Dáme závod kdo bude první v obchodě?"

A to jsme pořád na cestě tam.

Chápete v čem je ten rozdíl?

Zatímco se z pasivity občas donutím do aktivity, existují lidé, kteří se z aktivity občas donutí do pasivity.

Strava:

Černý chléb s paštikou, kus oplatku, rizoto, rizoto, tři piva, oplatek.

Příjem 1467 kcal

Výdej 2518 kcal

35. den – 17.7.2018 Okolo letiště

Našel jsem v Kroměříži další pohodovou trasu na běhání. Její délka je zhruba 6 kilometrů, což mi aktuálně vyhovuje. Vede okolo Moravy téměř až k Trávnickým Zahradám, okolo letiště do Kotojed a zpátky okolo Bagráku. Dlouho jsem takový úsek neběžel, tak jsem si nedělal plané naděje (kecám, dělal), že bych se mohl zrychlit. A nezrychlil jsem se.

První tři a půl kilometru jsem běžel bez prostojů. Pak bylo potřeba proběhnout kopřivami, přes postapokalyptickou lávku a pole s ne zrovna ideálním terénem, tak jsem to vzal jako záminku k chůzi. Zbytek cesty jsem spíše běžel, než šel, ale na osobní rekord to nestačilo.

Průměrné tempo jsem měl 6 minut 26 vteřin na kilometr, což je velmi podobné minulému delšímu běhu, tudíž to není špatné. Pocit z běhání byl dobrý.

Strava:

Snídal jsem černý chléb s paštikou, obědval černý chléb s medem, svačil půlku lázeňského oplatku, užíral Ole hranolky a večeřel rizoto a červené víno.

Příjem 1301 kcal

Výdej 6216 kcal

34. den – 16.7.2018 Bagrák

Před dvěma dny jsem se zamiloval do plavání. Plánoval jsem si, jak budu chodit třikrát týdně na kryťák a zdolávat bazén za bazénem. A tak jsme vyrazili i dnes, jenže...

Jenže je zavřeno. Odstávka. Do září. Bůh se nejvíc nasměje, když vidí člověka plánovat.

Změna plánu spočívala v tom, že zajdeme na Bajdu, což je klasické koupaliště. Nemám rád koupaliště, protože tam bývá moc lidí, plavat se tam víceméně nedá, člověk musí být v pozoru, ať mu někdo v bazénu neutopí ratolest, nebo ať se u bufetu neumlsá k smrti.

Naštěstí přišel kámo Mira a vymyslel to líp. Šli jsme na Bagrák.

Bagrák je rybník, má hnědozelenou vodu, je větší než bazén a plave v něm méně lidí. Za dvacet pět korun vás pustí do yachtclubu, kde se jim můžete válet po posekaném trávníku, házet si frisbee, nebo bojovat s větrem o badmintonový košíček a při tom popíjet cider. A přesně to jsme dělali. A navíc jsme i plavali.

Zelenohnědá voda je vyhřátá od slunce, dno je plné kamení, takže našlapujete opatrně. A za chvíli si říkáte, jak to kamení bylo zlaté, protože jste po kotníky ve slizkém bahně. Já vím, asi jsme zhýčkaný. Nikdy jsem neměl koupání v rybníku příliš v oblibě, snad jen s výjimkou rybníku u Starého Města pod Landštejnem, kde jsem trávil nejedny prázdniny a kde měli v rybníce tuny pijavic. Tam alespoň člověk užil nějakou legraci.

Vykašlali jsme se na dno a plavali. Plavali, plavali, snad deset minut, už jsme byli v půlce bagráku, tak zkusím jen tak z principu spustit nohy na dno a ejhle, stále dosáhnu, po kotníky v něčím hrudním koši, zatímco ten svůj mám z většiny nad hladinou. Navrhoval jsem Ole, že to přeplaveme celé, že někdo to přeci hluboké být musí, ale ona že ne a že už chce plavat zpátky a děti se musí poslouchat.

Když si člověk odmyslí ty ostré, nebo slizké věci, bylo to víceméně fajn. Každopádně v bazénu se vám nestane, že by si to kolem vás po hladině rázovala užovka obojková. Pronásledovali jsme ji, zahnali jsme ji pod hladinu, takže získala náskok a než jsme se nadáli, byla zpátky v doupěti.

Ola pak večer na youtube sledovala dokumenty o nebezpečných zvířatech, které u nás žijí, neví zda k tomu dala užovka popud, nebo šlo o souhru okolností, každopádně nebyla tím nadšená, takže přešla na Amazonii, což je jiná káva.

Taky jsme byli běhat. Malé kolečko, tři kilometry právě kolem Bagráku. Ola to jistila z kola. Běželo se dobře, povedlo se to na jeden zátah.

Večer jsme se šli ještě projít se psem, pojali jsme to jako stezku odvahy. Spalo se nám báječně.

Strava

Snídaně klasika – černý chléb s paštikou, svačina půlka lázeňského oplatku, k obědu bramborová kaše, kuřecí nugeta a volské oko, ke svačině cider, k večeři makaróny s omáčkou z kuřecího masa a zeleniny. A červené víno. A pak že to bez piva nejde :)

Příjem 1630 kcal

Výdej 3017 kcal

33. den – 15.7.2018 Kolem Moravy

Jen kolem řeky a jen kousek, ale i tak to bylo fajn.

Abych mohl běhat, musel jsem své ratolesti obstarat kolo, protože tak si budeme stačit a bude to pro oba zábava. A kolo bylo u babičky na jihu. Tak jsem vzal pod paži brusle a pelášili jsme na vlak směr Břeclav.

Je to další případ, kdy situace vytvořila příležitost pro sport. Mohli jsme naložit kolo a dovézt se zpátky do Kroměříže, ale tím by vznikl pohybový deficit. Kolem řeky Moravy vede super cyklostezka, z Kroměříže až do Otrokovic. Podél Baťova análu se dá pokračovat až do Uherského Hradiště, mohli jsme tedy vystoupit ve Staráku a svézt se odtud. Jen u Napajedel se chvíli jede po polňačce, jinak je to pořád asfalt. Ale měl jsem obavu, že to bude moc.

Vystoupili jsme tedy v Otrokovicích, během pěti minut se dopravili na stezku, poštelovali jsme sedadlo na kole, nazul jsem brusle a vyrazili jsme. Byl vcelku provoz, sluníčko svítilo, ale bylo to fajn. Tempo jsme drželi spíše relaxační. Ve Kvasicích jsme se občerstvili a zbytek cesty absolvovali na jeden zátah.

Kromě jediného karambolu na Kvasickém mostě, kde mají asfalt hluboký jako bažinu, byla cesta na jedničku. Navíc kousek od cesty je krosová dráha, kde se dá na kole zažít trocha toho adrenalinu.

V Kroměříži je kolem řeky taky cyklostezka. Jen není pro bruslení vhodná. Je vyskládaná z betonových kostek, které jsou poskládané v řadě za sebou, mají shozené hrany a vytvářejí kolejnice, do kterých se vám dřív nebo později zaklesnou kolečka na bruslích. Když se to stane na obou nohách současně, nemluvíte slušně. Proto tento úsek raději bos, jako správný Hugo.

Strava:

Snídal jsem černý chléb s paštikou, svačil pivo, obědval zeleninovou polévku, pečená kuřecí křídla, brambory a okurkový salát, svačil pivo, mlsal kousek lázeňského oplatku, večeřel špenát s bramborovým knedlíkem a volským okem. A vypil hektolitr čaje.

Příjem 1516 kcal

Výdej 4128 kcal

32. den – 14.7.2018 Plavecký trénink

Navrhl jsem, že půjdeme zase běhat, což se nesetkalo s pochopením. Ale naštěstí se nám tady vynořil jiný plán. Trenér vodního póla zadal svým svěřencům prázdninový úkol - uplavat 200 bazénů. Výzva, u které nesmím chybět.

Viola je v bazénu jako ryba v… bazénu. Doma machrovala, že dnes dáme třicet bazénů, cestou na kryťák se to snažila shodit na deset. Kompromis byl dvacet. Jelito, kopyto, platí to. Dvacet bazénů je dost.

Plavat umím. V dětství jsem chodil do nějakého plaveckého kroužku a docela mi to šlo. Ve vodě mě to bavilo. Dokázal jsem plavat relativně rychle i výkonně. Pamatuji si, jak v šesté třídě přišel k nám do hodiny matematiky učitel tělocviku a ptal se nás, jestli chceme někdo reprezentovat školu v nějakém městském plaveckém závodu. Nikdo se nehlásil a tak jsem se s dobrým úmyslem přihlásil já. A on se mi vysmál, něco ve stylu, ať se na sebe podívám a že potřebuje někoho, kdo umí plavat. Řekl jsem, že umím plavat docela dobře. A on se mě ptal, jestli chodívám plavat, tak jsem mu řekl, že ano, že chodíváme s rodiči na bazén často. A on se znovu podíval po třídě, pak pokrčil rameny, řekl „Tak tady nikdo.“ A odešel.

Nebylo to dobré, co vám budu vykládat. Cítil jsem se pak kvůli němu špatně a nebyl jsem si jistý už ani plaváním.

Na střední škole jsme každý rok měli několik hodin plavání. Sbíraly se z toho známky. Pamatuji si, že jsme plavali 50 m na čas, 200 m na čas a snad i kolik uplaveme pod vodou. Měl jsem z toho jedničky, jedny z mála. A mé plavací časy byly mezi těmi lepšími, skutečně jsem neplaval zle. Takže, pane Štople, kdybyste mě tehdy na ten pitomý závod vzal, asi bych ho nevyhrál, ale neodešel bych s ostudou. A hodně byste pomohl klukovi, který měl sebevědomí na nule. Takhle jste mě akorát odtrhl od potencionální šance získat si vztah k nějakému sportu.

S Olou jsme plavali různé styly, střídali jsme je po dvou bazénech. Prsa, kraul, závodní kraul (to plavete rychleji a dýcháte na každý třetí záběr), znak. A po určité chvíli to začne být docela záhul. Super bylo, že v bazénu plavalo málo lidí, takže jsme měli prostor i čas pro vlastní tempo. Šlo nám to výborně.

Plavání se mi začalo líbit. Člověk při něm zapojí mnohem víc partií, než při běhu a podobných věcech. Kromě výkonnostního faktoru tam cítím i docela intenzivní a při tom nenásilné posilování. Budu se chvílemi plavání věnovat a pokud mi vydrží nadšení, nebylo by od věci absolvovat pár lekcí s trenérem, ať mi vychytá mouchy.

Dvacet bazénů jsme zvládli a ještě nám zbylo dost času, abychom dělali… co jiného tam chcete dělat, než další bazény? Zkoušeli jsme ho přeplavat pod vodou. Nejdřív na tři nádechy, potom na dva a potom na jeden. A to se nám, bohužel, ani jednomu nepodařilo. Nejblíž jsme se k cíli přiblížili na tři metry. Alespoň máme další výzvu :) Každopádně ten bazén jsme nakonec stejně dali téměř třicetkrát.

Večer jsme obešli rybník s Taroušem a vycházku završili ve skateparku, kde se pilně soutěžilo ve věcech, které by mi během dvou vteřin znečistily spodní prádlo (v lepším případě), nebo rovnou zlámaly vaz (v tom horším). Klobouk dolů před každým, kdo na těch rampách skáče.

Strava:

Snídal jsem černý chléb s paštikou, obědval banán, musli a mléko, mlsal gumové medvídky, večeřel špenát s bramborovým knedlíkem a volským okem a pak to ještě pojistil chlebem s paštikou a pivem.

Příjem 1736 kcal

Výdej 3718 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

31. den – 13.7.2018 Zajíc, veverka, kapr

Dopoledne jsem měl na návštěvě mamku, dvanáctiletou sestru a devítiletou dcerku. Šli jsme na bazén. Měl jsem v plánu plavat, ale dařilo se mi to asi jen chvíli. Zbytek času jsme se věnovali jiným, zábavnějším aktivitám. Potápěli jsme se do hloubky čtyř metrů a předváděli tam různé figury. Zkoušeli jsme v dětském bazénu běhat po hladině, testovali kdo vydrží nejdéle pod vodou a podobně. Rozhodně to ještě nějaký pohyb chtělo.

Takže když jsme doprovodili mamku a sestru k vlaku, šli jsme s Violou běhat.

Viola je sportovec. Hraje vodní pólo, horolozí, je zabijácká ve vybice a jistých úspěchů dosáhla i v běhu. Nachomýtla se při jednom běžeckém závodě a rozhodla se taky startovat. V její věkové skupině se běželo 580 metrů, což pro ni byl abstraktní pojem. Místo aby si prošla trať věnovala svou pozornost horolezecké stěně, tudíž když se postavila do třetí řady startujících z různých běžeckých oddílů, neměla ponětí, co proti ní stojí.

Vyběhla a pustila to naplno. Prokličkovala se do vedení závodu a začala získávat náskok. Jenže pak jí došly síly. Ostatní závodníci ji začali předbíhat a Viola měla dvě možnosti. Doběhnout na chvostu, nebo se hecnout.

Hecla se a začala se probojovávat zpátky. Krátce před cílem běžela čtvrtá, což je nejblbější možné umístění, tak sáhla na dno a teď je mým běžeckým konzultantem, neboť má medaili.

Měl jsem v plánu proběhnout s ní svou šest a půl kilometru dlouhou trasu. Bylo mi jasné, že to bude s více prostoji, ale dopadlo to tak, že jsme uběhli něco málo přes dva kilometry. Pak se v Podzámce začaly objevovat věci mnohem zajímavější než je běh. Třeba zajíc, veverka, nebo kapr. Všechno jsme museli pozorovat, neslyšně se k tomu přibližovat a pak sledovat zběsilý úprk zvířete. Došlo tedy ke změně plánu.

Dostal jsem školení jak běhat sprint. Našli jsme si příhodnou rovinku v délce asi 80 metrů, kterou jsem uběhl nejrychleji jak jsem zvládl. Pak jsem dostal školení, co vylepšit i s praktickými ukázkami. Nohy víc od sebe, valit spíše na špičkách, víc zvedat kolena. A kupodivu mě to skutečně zrychlovalo.

Jako odměnu jsme měli zmrzlinu a procházku po městě. A domluvili jsme se, že při dalším běhu mě bude cepovat z kola.

Strava:

Snídal jsem volské oko a černý chléb, svačil jsem pivo a rýžový snack s bazalkou, obědval jsem kuřecí maso s bramborovou kaší, večer jsem okoštoval zmrzlinu a večeřel černý chléb, kuřecí nugety a pivo.

Příjem 1704 kcal

Výdej 3301 kcal

30. den - 12.7.2018 Výsledky

Měsíc je pryč. Nelekejte se, mluvím o tom kalendářním. Ale faktem je, že kdybych se zvážil na orbitálním tělese, vážil bych zhruba 15 kg.

Ráno jsem měl pracovní jednání v Chropyni. Po skončení jsem měl hodinu čas, než mi pojede autobus, tak jsem se prošel kolem zámku, obešel jsem si rybník a když už jsem byl v pohybu, zamířil jsem směrem na Kroměříž. A dorazil jsem stejně rychle, jako bych jel autobusem. Skvělé.

Vážil jsem se na chytré váze, na naší planetě, takže mám konkrétní čísla, na kterých mohu ukázat kam 30 dní snažení dostalo mé tělo.

13.6. jsem vážil 106,6 kg. Tuku jsem na sobě měl 21,4 kg, z toho 12,5 kg v oblasti trupu. Míru útrobního tělesného tuku jsem měl na levelu 13.

12.7. vážím 97 kg. Tuku na sobě mám 13,7 kg, z toho 7,9 kg v oblasti trupu. Míru útrobního tělesného tuku mám na levelu 9.

Tudíž mám dole 9,6 kg celkem, z toho 7,7 kg tuku (to už je pěkná hromada sádla). Mám radost, co vám budu nalhávat. A podle lidí v okolí je to na mě i vidět :)

Důležitá věc je strava. Trochu jsem uzpůsobil své stravovací návyky, ale spíše tím směrem, že než si něco strčím do pusy, přemýšlím k čemu mi to bude. Pravidlo bylo jíst pravidelně. O to se snažím. Také si vybírám věci, na které mám chuť, co jsem schopný bezbolestně vyhodit z jídelníčku, to nahradím něčím lepším. Ale nic není dogma. Například mě nebolí, když vynechám rohlíky. Dřív bych na zakázce spokojeně baštil tři rohlíky s pařížákem. Teď si dám místo toho banán a hrst semínek a nemám z toho osýpky. Což ale neznamená, že pokud bych na ten pařížák s rohlíkem dostal chuť, že bych si ho nedal. Jen bych si ho zapsal do kalorické tabulky a udělal něco pro to, abych ty kalorie zase spálil. Jednoduché jako facka.

Z potravin mám nejraději pivo. Piji pivo pravidelně, chutná mi a tak jsem neviděl důvod, proč ho ze svého jídelníčku odstraňovat. Mám ho tam, jen k němu nepřistupuji jako k vodě. Jsem si vědom jeho alkoholu, jsem si vědom jeho kalorií. Přesto se tam tři až čtyři kousky denně vlezou (do břicha i do tabulky).

A proto vypadá tak zajímavě věta: Za poslední měsíc jsem vypil 105 piv a shodil 9,6 kilogramu :D

Za uplynulý týden – tzn. 4.7. - 10.7. jsem v součtu sportoval takto:

Celkem nachozeno 150 km, z toho naběháno zhruba 10 km (plus ty běhy z kopce při sólo padesátce, ty nemám změřeny). K tomu jsem ještě ujel 77 km na kole.

Strava

Snídal jsem fuet, svačil blumy, obědval těstoviny se sardinkami, svačil lázeňský oplatek, večeřel volské oko, černý celozrnný chléb s paštikou, pil víno, pivo a užral kousek brambůrků.

Příjem: 1789 kcal

Výdej: 3698 kcal

29. den – 11.7.2018 Fitkoloběh

V dětství jsem chodil do Ochránců přírody. Bylo to přes celý Holešov, klubovna stála v části zvané Všetuly. Byl jsem tam v kolektivu oblíbený hlavně kvůli rýmovačce: Ať jsem blbec, ať jsem vůl, jen ať nejsem ze Všetul. Při úprku před naštvanými Všetulany by se mi hodila koloběžka. Jenže ta do Všetul dorazila až o čtvrt století později.

Ve Všetulích stojí zelený domeček, ve kterém si můžete nakoupit sportovní vybavení pro své životní cesty. Jmenuje se IQsport a ve středu o půl šesté před ním stojí řada koloběžek značky Kostka a pan trenér značky Kruťa. Bude se konat fitkoloběh, aktivita s tajemným názvem. Přišel jsem na poslední chvíli, abych se naučil jezdit na koloběžce. Tak nějak jsem tušil, že na tom nebude nic těžkého, prostě jen kolo pro lidi s bolavým zadkem, skateboard pro lidi s blbou stabilitou, brnkačka.

Kolem jsou kromě pana trenéra ještě maminky s dětmi, které právě startují zelené koloběžky. Dostávám také svůj stroj, pokyny jak ji sundat ze stojanu a razíme vstříc zážitkům.

Do včerejška jsem byl víceméně koloběžkový panic. Má představa byla, že člověk stojí jednou nohou na koloběžce, druhou se odráží a až to stojí za prd, nohy vymění. Má jediná obava spočívala v tom, že výměnu nezvládnu, aniž bych hodil držku. Věřím, že je to brnkačka, pokud má člověk nohu velikosti 32, ty se tam dvě vlezou. Já mám 45 a čtvrt. Počítal s tím konstruktér? Nevykopnu z mašiny sám sebe?

No… nějak se to dařilo. Nohy bolely dřív než bych potřeboval a nejelo to zdaleka tak rychle, ani lehce, jak jsem si představoval. Naštěstí celé naše fitkoloběhostádečko zastavilo a dostali jsme briefing.

Pan trenér nám vysvětlil, jak na koloběžce jezdit tak, aby to bylo efektivní, rychlé a co nejméně únavné. Většina z nás totiž jela první úsek špatně, tzv. stylem Hurvínek. To je přesně to máchání nohou a tělo jak zavěšené na lanku. Do správného koloběhu musíte zapojit celé tělo, ruce, záda… zpočátku to vypadá jako věda. Došlo i na vysvětlení jak stavět nohy, i jak je střídat, jak stát při sjezdu kopce a jak brzdit bez toho, že předběhnete svůj stroj. Je to vážně promakaný systém. Slyšeli jsme i zásady bezpečnosti, například že pokud posloucháme ve sluchátkách hudbu, dá se tím pěkně určit tempo koloběhu, ale je třeba mít nasazeno jen jedno sluchátko, ať slyšíme projíždějící traktor, či skútr. Čili logicky, pokud posloucháme Traktor, či Scooter, můžeme mít nasazeny sluchátka obě.

Lukáše Kruťu znám řádku let. Je to chlapík, na kterého je spolehnutí, který je pohodový, veselý a klidný. V roli trenéra jsem ho viděl poprvé. „Zrychlete, hovada!“ To od něj skutečně nehrozí. Je to ten typ trenéra, který má na prvním místě empatii, pozná kde vás tlačí bota a poradí vám znovu a znovu, jak to dělat lépe. A že je co zlepšovat. I když pravdou je, že s každým dalším dupnutím se vám to dostane hlouběji do těla a všechny věci, na které z počátku musíte myslet, začnou být víc a víc samozřejmé. A jízda se zlepší. Váš pohyb bude efektivnější, rychlejší a skutečně ne tak zničující, zvláště při jízdě do kopce.

Dostáváme se ke kurtům, kde se staví koloběžky do řadové formace. Přichází na řadu protahovací rozcvička. Je to věc, kterou zanedbávám, vím to, ale nebráním se ničemu. Protahuji jednu partii za druhou, vedení nad rozcvičkou přebírá mladší člen Kruťovic famílie, přeskakujeme koloběžky snožmo i rozkročmo, snad jen předvádění zvířat necháváme mladším členům našeho večerního oddílu. Pak razíme dál.

Přijíždíme do Dobrotic a rozštěpíme se na dvě frakce. Ženy s dětmi v odborném doprovodu paní Kruťové vyrazí zpět do Holešova, pardon Všetul, k IQsportu a já s velitelem pokračujeme v cestě. Čeká nás trocha stoupání, přes Dobrotice, kolem koní (kde jsem krásně zapózoval) k vísce jménem Žopy, která proslula svým žopunkem, navíc jeden proslulý spisovatel tam prý navštěvoval mateřskou školu (což je mnohem lepší, než napsat, že neproslula ničím kromě názvu, který si určitě z ruštiny přeložíte sami). V cestě máme jez. Je v ďolíku, pod kopcem. Dostávám pokyn, že před ním nemusím brzdit. Tak nebrzdím. Ani abych si vytřepal trencle. Bylo to vážně… napínavé.

Není to jako kolo a není to jako běh. Není to ani něco mezi tím. Je to něco zcela nového. Záda vás z toho bolet nebudou, právě naopak. Dokáži si představit koloběžku jako běžný dopravní prostředek. Ale bez zaškolení bych do toho nešel. Je totiž velmi jednoduché dělat to špatně. A když už něco děláme, mělo by to mít efekt.

Sjíždíme do Holešova. Mám dost? Ještě ne. Pokračujeme tedy na Přílepy, po obchvatu do průmyslové zóny, kde je všechno kromě průmyslu. Jedná se o nejluxusnější cyklostezku na světě, o tom žádná, takový místní Pchongjang. Projíždíme ji a pak už skutečně míříme zpět.

Cítím, že jedu lépe a lépe. Soustředím se, ať všechno dělám správně, poslouchám rady na vylepšení. Chápu co mám dělat a pokouším se o to. A každá pochvala ze strany vedení zahřeje na srdci.

Celkem jsem nadupali asi 13 kilometrů. Je to moc, nebo málo? To nevím. Každopádně to bylo fajn. Mám jasno v tom, že s koloběžkou i Lukášem Kruťou se brzy opět setkáme a třeba pojedeme ještě kousek dál. A pro vás mám dobrý tip na středeční podvečer. Pokud chcete zažít něco sportovního, nevšedního, zábavného a poučného, vyjeďte s Lukášem a jeho fitkoloběhotlupou na vyjížďku. A pokud do toho chcete zapojit i svou drahou polovici a děti, tím líp.

Strava:

Snídal jsem krajíc chleba jménem Žitan s játrovou paštikou, svačil kukuřičný chlebíček pomočený v čokoládě, obědval plněnou papriku (vepřem), svačil blumy, slunečnicová semínka a kousek fuetu, večeřel pivo a fuet.

Příjem 1536 kcal

Výdej 4483 kcal

A zítra měření, vážení, vážení čtenáři :)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

28. den – 10.7.2018 Šlapání v Luhačovicích

Byl jsem zvědavý, zda budu mít po pochodu nohy k užitku a ejhle, všechno fungovalo tak jak mělo. Padesát kilometrů bych asi neušel, ale šlapat mi nedělalo problém. Tak jsem toho využil.

Z Brodu do Luhačovic vede cyklostezka... tedy skoro. Dostanete se po ní až před Polichno, kde vás při přetláčení kola přes silnici zajede dodávka. Napojujete se totiž v zatáčce, nevidíte vpravo ani vlevo, zvuk motorů slyšíte pořád konstantně a když už se chystáte přejít na pravou stranu, vyřítí se na vás auta z obou stran a máte asi dvě vteřiny na záchranu života. Bravo! Bravo!

Pokud to náhodou přežijete, jedete dál po celkem frekventované silnici, naštěstí jen do Biskupic, kde se zase napojíte na cyklostezku. Celé to zvládnete za 45 minut, pokud se nebudete honit. Pokud se budete honit, bude to trvat pochopitelně déle.

A co v Luhačovicích? Jestli máte rádi adrenalin a nadávky, můžete se projíždět po promenádě na kole. Pokud byste chtěli něco klidnějšího, dojeďte až k přehradě a tam přesedněte na šlapadlo. Výhodu to má, že si vám nevychladnou nohy, navíc pokud s sebou máte děti, užijete si legrace jak u moře. Mají tam totiž šlapadla se skluzavkou a zdechlé kapry nafouklé tak, že vypadají skoro jako diodon.

Zpátky to dáte rychleji, protože jste naboostovaní ze šlapadla. Navíc je to víc cyklofriendly, protože cyklostezku máte na správné straně silnice, tudíž vás nic neusmrtí.

Strava:

Snídal jsem pivo, obědval vepřovou kýtu s ryží a fazolemi, svačil pivo a kousek ovocného dortu, večeřel půl salámové pizzy a kousek vepřové kýty. A pivo.

Příjem 1947 kcal

Výdej 3701 kcal (bez toho šlapadla)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

26. a 27. den – 8. a 9.7.2018 Vandrácká sólo padesátka

V rámci svého tříměsíčního, sportovně laděného programu mám v plánu udělat tři větší cesty. A jedna z nich je Vandrácká sólo padesátka. Když jsem ji šel v dubnu, trvalo to přes dvanáct hodin. Stanovil jsem tedy cíl zvládnout ji pod deset. Obnáší to jít celou dobu rychlostí nad 5 kilometrů za hodinu, což je rychlost, kterou většinou chodím. Jenže na krátké vzdálenosti a mimo zabijácké svahy. Byl jsem zvědavý, jestli zvládnu takové tempo, když budu před sebou mít 50 km pochodu a přes 1900 výškových metrů. Z pondělka se udělal volný den, počasí mělo být příjemné, tudíž byl plán jasný. Projdu se po Bílých Karpatech.

V neděli byl relax. Nechtěl jsem jít běhat, ani moc rajtovat na kole, chtěl jsem být připravený na pondělní dobrodružství. Večer jsme se jen prošli po lese a na závěr procházky opekli nad ohněm nějaké párky. A pak už bylo pondělí.

První rozdíl oproti dubnové expedici byl už v balení. V dubnu jsem měl batoh. V něm jsem si nesl úplně zbytečně náhradní oblečení, zbytečnou zásobu jídla a nápojů. Nemám rád batohy. Bolí z nich ramena, potí se z nich záda. Poslední věc, na kterou bych měl cestou náladu by bylo převlékání do čistého. Proč jsem to proboha nesl? Kdyby nás někdo pozval cestou na svatbu? Pro tentokrát jsem se spolehl jen na ledvinku. Žádné chleby s paštikou jsem do nich naštěstí lámat nemusel, stačila jedna proteinová tyčinka, jedna musli, jedna ořechová, banán a pro jistotu sáček slunečnicových semen a to bylo všechno. Litr a půl vody v láhvi nosím v ruce.

Druhý rozdíl byly boty. V dubnu to byly turistické boty, bohužel nové, takže mi udělali na nohách paseku. Nyní to byly boty, ve kterých běhám. Výhoda – nula puchýřů. Nevýhoda – každý kamínek jako by šel člověk bosky.

Třetí rozdíl byl v přepravě do startu. V dubnu mě tam odvezl spolucestovatel Ondra autem. Teď jsem jel z Brodu do Nivnice na kole, které jsem si schoval na jednom konci dědiny a přešel pěšky Nivnici k základce, kde byl start. Tam jsem pustil v aplikaci „turistiku“ a vyrazil. Doslechl jsem se, že existují experti, kteří si na tu trať pouští v Endomondo „veslování“ :)

Docela to žere baterku, počítal jsem s tím, že nebudu mít naměřenou celou trať, ale doufal jsem, že aspoň přes vrcholy mi to vydrží, ať mám údaje o svém tempu pro případ porovnání, kdybych tam v budoucnu vyrazil znovu.

Z Nivnice do Korytné se jde po silnici a pak se v jednom dolíku odbočí a jde se polňačkou naokolo. Když jsme šli v dubnu, prošli jsme to jako nic. Dnes to byl kámen úrazu. Nejdřív vše šlo podle plánu, jenže pak jsem došel k družstvu a cesta byla přehrazená elektrickým ohradníkem. Nejdřív jsem se to pokoušel obejít. Stoupal jsem do svahu v opačném směru, než jsem potřeboval a když jsem zjistil, že pastvina nemá konec, přelezl jsem ohradník a celou ji přeběhl. Napojil jsem se na polní cestu a pokračoval dál. A pak jsem došel k další ohradě.

Bylo tam stádo krav. Musel bych projít přímo mezi nimi a do toho se mi moc nechtělo. Obcházet pastvinu do kopce by bylo na dlouho, vlevo, asi sto metrů vedla cesta, po které bych se dostal do lesa, přesně tam kam jsem potřeboval. Ale dostat se k ní obnášelo přebrodit potok a zdolat pětimetrový pás náletových keřů, kopřiv a plazivých rostlin. Rozhodl jsem se pro tuto variantu, protože boty jsem měl mokré od brodění trávy.

Za chvíli jsem měl Korytnou za zády. Pro příště vyškolen, ať nespoléhám na trasy netrasy, ale vezmu to po silnici až do dědiny. Lesem jsem vystoupal lehce a jistě. Šli jsme tuto trasu před pár dny, takže jsem nebloudil. Překročil jsem silnici a napojil se na rovinku ke Kamenné boudě.

Tempo jsem měl dobré. Jediné co mě zdržovalo byla levá bota. Nebo spíš levá ponožka. Pořád se mi v botě kroutila a tlačila mi do palce. Několikrát jsem ji upravoval, rovnal, ale nic nepomohlo. Snažil jsem se ji ignorovat, ale co je na začátku malý problém, změní pár kiláků v terénu ve velký problém.

Nechtěl jsem zastavovat. V plánu bylo zvládnout cestu bez zbytečných prostojů. Pil, jedl, kouřil jsem za pochodu.

Na Javořinu jsem vystoupil lehce. Cestou v lese jsem potka jen dva koně, chlapíka kterému utekli a dvě turistky. Tempo jsem si držel a kromě levé ponožky vše fungovalo tak jak mělo. Na Holubyho chatě jsem si doplnil láhev a bez zastávky pokračoval dál. Dolů do Květné.

Udělal jsem sám se sebou dohodu, že z kopců budu běhat. Ne pořád, příležitostně, abych nabral rezervu pro výstup na Lopeník, protože tam je 5 kiláků za hodinu mimo mé možnosti. Bohužel z Javořiny to šlo jen ze začátku. Později je cesta příliš prudká a příliš rozbitá od traktorů, takže je to o hubu. Navíc levá ponožka při sestupu mrzačila palec víc a víc. Tak jsem se opět zastavil, zul botu a převrátil ponožku naruby. Výborný nápad. Od této chvíle mi mrzačila malíček. A tak jsem stál vprostřed lesa a řval na ponožku, jestli by toho nechtěla nechat.

Dostal jsem se dolů a zbaštil tyčinku. Tempo furt v pohodě, baterka v mobilu okolo padesáti procent. Přes vrcholy vydrží. Vylezl jsem Novou horu, měl jsem strach, že budu bloudit, protože značení nic moc. Špatně jsem odbočil jen jednou, ale intuice prozradila, že to nebude to pravé ořechové, takže škoda nenastala. U pramene jsem doplnil láhev a zamířil k úpatí Velkého Lopeníku.

Pamatoval jsem si ten výstup jako hrozný. Nohy už toho začínaly mít dost a pořád dokola opakovaly, že to byl pitomý nápad. Ale já jsem se na ten výstup těšil. Rád chodím do kopce, je to uklidňující, navíc se zrychlí tep a dech a člověk pochopí, že skutečně existuje. Z počátku to byla brnkačka. V tempu nad 5 kilometrů za hodinu. A pak nastanou prudké pasáže. Mluvil jsem sám k sobě. „Nezastavuj,“ říkal jsem si. „Pokračuj, za chvíli ten svah zvolní.“ A skutečně to tak bylo. Až do doby, než se člověk dostane na státní hranici. Pak je to jak pro Spidermana. Jsou tam hraniční kameny a dostat se od jednoho k druhému je dobrodružství samo o sobě. Srdce tluče jako před infarktem a každý sval na nohách řve ve smrtelné agónii. Tady jsem třikrát zatavil. Vždy jen na chvilku, abych uvolnil nohy, přesto myslím, že jsem to zdolal rychle. Byl to můj nejpomalejší kilometr z cesty, zdolat ho trvalo přes patnáct minut a to je mnohem menší hrůza, než jsem čekal.

A pak už byl Lopeník. Fotka a jedeme dál. Za Malým Lopeníkem jdete širokou cestou, ze které je nenápadná odbočka na pěšinu do lesa, po které musíte pokračovat, pokud chcete na Mikulčin vrch. A tu jsme přešel. A intuice spustila alarm, takže jsem si zašel snad jen třicet metrů. Překvapilo mě, jak dokonale funguje tady to intuitivní řízení.

V Lopenickém sedle se pasou krávy. Tady už se to obejít nedá, tak jsem prošel mezi nimi. Krávy považuji za jedny z nejkrásnějších zvířat. Moc se mi líbí. Byly tam i telata, doslova na dosah ruky. Pozdravil jsem a ony zabučely na odpověď. Nikdo mě nenabral na rohy, nikdo mě neudupal. Jen příjemné shledání. Opustil jsem pastvinu a zavřel za sebou ohradník. A pak už jsem stoupal na poslední vrchol, který stojí za řeč.

Napustit si vodu v penzionu Jana je docela oříšek, protože mají baterii moc blízko umyvadlu. Ať jsem se snažil sebevíc, byl toho jen necelý litr. Je mi jasné, že kdybych poprosil personál, třeba by mi napustili plnou láhev, ale byl jsem unavený a asociálně nastavený. Nemohl jsem zastavit a ani si dát tu výbornou polévku, co tam voněla. Vyběhl jsem ze dveří, jako správný zloděj vody, a zamířil k Trojáku.

Celou louku od Trojáků dolů jsem utíkal. Nohy už mě bolely hodně, ale při běhu to bylo lepší. Tak jsem pořád hledal zlatou střední cestu, jak si od bolesti ulevit. Kromě jednoho malého kopečku jsem to měl mít pořád jen dolů. Vběhl jsem do lesa a střídal chůzi s retardoběhem (byl jsem už značně zkoprnělý).

Snažil jsem se nesoustředit na bolest, ale na rychlost. Hlídal jsem se. Nezastavoval se a když to začalo být nesnesitelné, odpoutával jsem pozornost jak se jen dalo. Vystoupat na Studený vrch bylo nakonec lepší než jsem čekal, protože při postupu do kopce bolely nohy méně.

Prošel jsem rozcestí u Březové a začal sbíhat lesem k přehradě u Lubné. Byl jsem téměř v cíli, čas jsem měl výborný, jen baterka v mobilu psala pět procent.

Mystického Juru jsem tentokrát nepotkal, žáby mlčely, tak jsem zamířil k Nivnici. Soustředil jsem se jen a jen na tempo. Kousek před cílem mi posledním výkřikem telefon oznámil, že se se mnou loučí a tak jsem byl na poslední tři kilometry sám.

Zvládl jsem to. Zvládl jsem to za devět hodin a deset minut k tomu. O tři hodiny rychleji, než před čtvrt rokem. Když jsem míjel základku, bil kostel pátou hodinu. Mířil jsem rovnou pro kolo. Měl jsem strach, že kdybych se posadil, ztuhly by mi nohy. A každá nivnická lavička na mě z dálky volala, ať se na ni posadím, byly jako Sirény a já jako námořník, kterému nedali do uší vosk, ani ho nepřivázali ke stěžni.

Posadil jsem se až na sedátko kola. Nevěděl jsem, jak se mi pojede, ale kupodivu to bylo úplně fantastické. Za celý den jsem měl prostoje jen na sedm minut. Sedm minut, kdy jsem se hádal s ponožkou, napouštěl vodu, nebo močil. Jinak jsem pořád chodil a běhal. A kolo byly lázně. Nikdy v životě se mi nejelo tak dobře.

Když jsem se vyzul, osprchoval, převlékl, bylo mi fajn. Byl jsem schopný dál fungovat. Nezničilo mě to, jako při prvním pokusu. Jen jsem měl hlad jako vlk. A tak jsem se přecpal k prasknutí a usínal s dobrým pocitem, že mé snažení přináší očividné výsledky.

Strava:

Neděle – snídal jsem banánový dortík, obědval drůbeží vývar a vepřovou kotletu s rýží a okurkovým salátem, večeřel grilované párky s hořčicí a chlebem a pivo.

Pondělí – snídal jsem žitný chléb s paštikou a kousek tvarohového závinu, svačil a obědval banán, proteinovou tyčinku, musli tyčinku a ořechovou tyčinku, večeřel půl plechovky fazolí, párky a kaiserky. A pivo.

Neděle – příjem: 1871 kcal

Neděle – výdej: 2886 kcal

Pondělí – příjem: 2186 kcal

Pondělí – výdej: 6556 kcal (patrně to bude ještě víc, chybí v tom trocha chůze a cyklistika)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

25. den – 7.7.2018 Kilometr

Jen co jsem ráno rozlepil oči, obul jsem běhací boty a vyrazil do Podzámky s jasným cílem. Chtěl jsem zjistit, jak nejrychleji zvládnu uběhnout kilometr.

Podzámka je dobrá v tom, že je dlouhá a plus mínus v rovině. Když běžím na vytrvalost, zvládnu kilometr v průměru okolo 5:45, pokud je to dobrý čas, je to 5:30. Ale dnes jsem nechtěl běžet na vytrvalost, ale na rychlost. Věřil jsem, že to dám pod pět minut.

Uběhnout kilometr je i není problém. Kilometr je totiž vzdálenost, která není příliš dlouhá, když ji člověk plánuje, ale je nekonečná, když ji člověk běží na vrcholu svých možností. Světový rekord na 1000 metrů má běžec z Keni jménem Noah Ngeny, ten to dal za 2:11,96, což je o trochu rychleji, než to uběhnu já, ale zase já na to nemám takové ngeny. Co naplat.

Vyběhl jsem. Valil jsem docela rychle, připadlo mi, že to bude brnkačka, jenže pak mě doběhl dech. Začal jsem parodovat parní lokomotivu a zatímco jsem zvolňoval tempo, říkal jsem si, že to musím vydržet, že nesmím zvolnit. Zatnul jsem zuby a letmo koukl na displej telefonu abych zjistil, kolik mi do toho kilometru ještě zbývá. Psalo to 0,35 km. Paráda, to bych mohl dát. Trochu jsem zrychlil. Běžel jsem a přemýšlel o Noahovi, který už by byl v tuto chvíli osprchovaný a na cestě domů, uběhl jsem vzdálenost, o které jsem doufal, že to bude alespoň těch 0,3 km a zamířil do cílové rovinky. Koukl jsem na mobil, zda skutečně zbývá 0,05 a ejhle, na displeji stálo 0,53 km. Spletl jsem se. Vlasy mi zbělely hrůzou, že jsem teprve v půlce.

Musím se pochválit, protože jsem vytrval. Ani tempo jsem neztratil. Utíkal jsem dál a dál a opakoval si, že to jednou musí skončit. Dostal jsem se na opačnou stranu zahrady a rázem to skončilo. Fanfára. Hlas ženy, kterou mi Samsung přidělil jako komentátorku mých sportovních výkonů mi prozradil, že kilometr je za mnou. Přešel jsem do chůze a rozhlížel se, kam se mi poděl dech.

Až se zase vyčasilo, vytáhl jsem telefon a zkontroloval čas. 4:55. Skoro jako Noah, kdyby měl obě nohy v sádře. Ale… před 25 dny jsem kilometr neuběhl vůbec. A teď pod pět minut. Pecka. A vsadím boty (nepřejte si je vyhrát), že než uběhne celých sto dní, zvládnu ten kilometr dostat někam ke 4 minutám.

Domů jsem běžel. Lehce, nebyly to ani dva kilometry a zvládl jsem je levou zadní.

Večer jsme se jeli projet na kole. Jen deset kilometrů na pohodu. Každý pohyb se počítá.

Strava:

Snídal jsem žitný chléb s paštikou, obědval banán a kousek fuetu, svačil žitný chléb s cizrnovou pomazánkou (nebudu říkat hummus něčemu, co jím a docela mi to chutná) a okurkovým salátem, mlsal kukuřičný chlebíček s čokoládou a večeřel těstoviny s tvarohem a pivem.

Příjem 1852 kcal

Výdej 3397 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

24. den – 6.7.2018 Duchařina

Ani prd. Vzbudil jsem se s mizérií a táhlo se to se mnou celý den. Třikrát jsem se zvedal, že půjdu na brusle a třikrát jsem to vzdal. Řešil jsem nějaké věci a nic se mi nedařilo tak jak bych potřeboval, takže jsem to pojal jako odpočinkový den, i když ani ten odpočinek se mi nedařil podle představ. Jediná má aktivita bylo pár pochůzek s Tarošem i bez něj.

V bytě v Kroměříži se mnou žije duch. Krátce po tom, co jsem se sem nastěhoval, jsem ležel na gauči v horečce a to jsem ho uviděl poprvé. Měl modrou barvu a působil na mě spíš jako žena. Seděl na okně a díval se na mě.

Pak jsem se pídil po předchozích obyvatelích tohoto bytu a zjistil jsem, že se jich tady vystřídala celá řada a nikdo tady dlouho nevydržel. Až na toho prvního. Prý to byl homosexuál, jenže to bylo v době, kdy byla homosexualita zakázaná. Prý nežil zrovna šťastný život. Jeho smrti předcházelo násilí a světe div se, zemřel v místě kde mám gauč a odkud jsem jej poprvé spatřil.

A tak tady je a občas o sobě dá vědět. Občas se rozkýve lustr. Občas něco odněkud spadne, třeba džbánek, který stojí několik měsíců na horní kuchyňské lince. Nebo se třeba vypojí lednička ze zásuvky, jak na potvoru zrovna v létě, zrovna když jsem z bytu pryč. Jednou jsem seděl v kuchyni a něco dělal na notebooku, Taroš spal pod stolem. Zničeho nic se zvedl, opatrně přešel do dveří v obýváku, tři minuty hleděl dovnitř, někam ke stropu, ani se nehl, pak vycouval a šel si zase lehnout.

Párkrát jsem viděl v obýváku padat třpytku. Úplně jasně, zřetelně jsem ji pozoroval, jak padá od stropu až na koberec a když jsem se šel podívat na místo dopadu, nic tam nebylo. Jednou jsem svého spolubydlícího viděl, když jsem meditoval. Stál v rohu místnosti, modrý, rozmazaný, šklebil se. Přítelkyni jednou nadával. Ležela v posteli a úplně jasně slyšela jak ni někdo křičí a já jsem to výjimečně nebyl.

No a proč o tom píšu? Když se vrátím do bytu, často mě přepadne blbá, depresivní nálada. Člověku se nic nechce a nejraději by si to hodil. Nechce se komunikovat, tvořit, spát, nechce se nic. A pak to po nějaké době přejde. Myslím, že za to může energie, která tady zůstala po původním majiteli. A včera tady se mnou byl, tím jsem si jistý. Když jsem večer ležel v posteli a usínal, probralo mě, že se zabouchla ventilačka na okně v kuchyni.

Nevím jestli umí průvan zavřít ventilačku, to okno je docela těžké, každopádně ještě nikdy se mi sama od sebe nezavřela. Navíc průvan nebyl. Šel jsem ji zase otevřít a už tak vydržela až do rána. A dnes je vše zase lepší.

Strava

Snídal jsem kousek fuetu, obědval chleba s paštikou (celozrnný žitný chléb, je to úplně pecka), svačil trochu arašídů a fuetu, večeřel těstoviny se sardinkami a kečupem. A pivka.

Příjem: 1368 kcal

Výdej: 2692 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

23. den – 5.7.2018 Bad trip

Může při běhání existovat něco jak „bad trip“? Po dnešním běhání jsem o tom přesvědčený. A to jsem běhání minule tak chválil…

Čekala na mě má kroměřížská trasa, která vede přes Podzámku, kolem Šlajzy zpátky do Podzámky a pak směrem domů. Je celá po rovině, měří něco nad šest kilometrů a minule (před dvěma týdny) jsem na ní měl průměrné tempo 7 kilometrů na kilometr a uběhnout ji trvalo přes 43 minut. Hodně jsem se na ni těšil, byl jsem zvědavý, kam jsem se posunul.

Nachystal jsem se k vyběhnutí, venku bylo pod mrakem a začalo se bouřit. Zkontroloval jsem to na radaru a rozhodl se počkat. Běhat v bouřce musí být paráda, kterou jsem si pro tentokrát nechal ujít. Za hodinu bylo po dešti, jen kosové si štěstím pletli noty, tak jsem vyrazil.

Cesta byla kluzká, bahnitá, boty i kalhoty jsem si zaliskal hned co jsem opustil bezpečí betonového chodníku. Ale s tím jsem počítal. Běžel jsem na výdrž. Zajímalo mě, jak daleko zvládnu doběhnout, než přejdu do chůze. A šlo to skvěle.

Proběhl jsem Spáčilku a vběhl do zahrady. Běžel jsem svou trasou a aplikace zahlásila, že jsem zdolal kilometr. Věděl jsem, že kilometr dám. Věděl jsem, že dám i ten druhý a dělal jsem si zálusk na třetí. Když jsem vybíhal ven ze zahrady u Pionýrské louky (co je to za název?), stále jsem běžel. Mířil jsem ke Šlajze a v duchu popoháněl aplikaci, ať ohlásí ten třetí kilometr. A ona ho nakonec ohlásila. Běžel jsem dál s pocitem sportovce, který právě trhá světový rekord.

Běžel jsem pěšinkou, na které bláto klouzalo jako led, zdolával jsem ji obkročmo, botami sbíral krůpěje z rostlin a nezakryté části těla si nechal masírovat kopřivami. Pak jsem podběhl železnici a začal obíhat rybník. A pak se nohy rozhodly, že už toho bylo dost a začaly jít. Uběhl jsem zhruba půlku okruhu na jeden zátah! Pecka.

V tu chvíli jsem měl ještě dobrý pocit. Jenže pak se mi tep zpomalil, tak jsem zase vyběhl a po pár krocích jsem toho měl plné zuby. Půlka mozku popoháněla nohy, ať běží dál, druhá jim říkala, ať se na to vykašlou, že už toho bylo dost. Má zbabělá část to chtěla vzdát, vypnout měření s tím, že výsledek bude pěkný a zbytek můžu dojít. Uběhl jsem asi půl kilometru a přešel do chůze.

Nechtělo se mi běžet, takže jsem to musel překonávat. Začal jsem si opět stanovovat cíle, kam až doběhnu. Nebyly to cíle v dohledu, byly to delší úseky, než jsem běhal z počátku. Napoprvé jsem ho ani nesplnil, napodruhé jsem ho překonal, protože mě popohnalo ego. Potkal jsem totiž profi běžce. Profi běžec se pozná na první pohled. Má profi běžecké boty a profi běžecký dres s kraťáskama. A i když už běží v kuse den a půl, není zpocený. Míjeli jsme se a koukal na mě jako na zjevení, protože jsem vypadal, jako bych se právě vynořil z některého zámeckého jezírka. Potkali jsme se zhruba v místě, kde jsem chtěl přejít do chůze. Bylo mi jasné, že kdybych to udělal, naplnil bych všechny jeho předpoklady, které si o mě udělal, tak jsem běžel dál a dál, dokud jsme si nezmizeli z dohledu. Asi to nebude správný směr přemýšlení, ale co už. Snažím se být maximálně upřímný.

Doběhl jsem do místa startu a zastavil aplikaci. Chodil jsem po ulici a zkoumal výsledky. Nebyly vůbec špatné. Trasu jsem zvládl za 39 minut, což je o 4 minuty zlepšení. Průměrné tempo jsem měl na 6 minutách 18 vteřinách na kilometr. Měl jsem radost, že jsem to nevzdal.

Strava

Snídal jsem půlku proteinové čokoládové tyčinky, svačil kukuřičný chlebíček a pivo, obědval trochu zelňačky a knedlíky s vajíčkem a kečupem, svačil hrstku sypaného musli, večeřel celozrnný žitný chléb a půl konzervy sardinek, vypil dva ležáky.

Příjem 1509 kcal

Výdej 3435 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

22. den – 4.7.2018 Do kopce a z kopce

4. červenec jsme pojali jako sportovní den. Nejdřív jsme měli v plánu přijet autobusem do Lopeníku, vylézt na Velký Lopeník a zase slézt dolů. Ale protože to vypadalo dost nudně (pochopte, jsme pořád nastartovaní z Tater), vyměnili jsme Velký Lopeník za Velkou Javořinu a autobus za bicykl.

Jeli jsme po cyklostezce z Uherského Brodu do Nivnice, potom po silnici do Korytné, celkem 12 a půl kilometru, při kterých jsme nastoupali zhruba 230 metrů. V Korytné jsme nechali kola a vyrazili coolturistickým stylem do výšek Bílých Karpat.

Slunce peklo jako šílené, takže jsme byli rádi, když jsme se propracovali k lesu. Šli jsme po červené, Cestou hrdinů SNP, ale jako hrdinové společných nudistických procházek jsme si jít netroufli, i když by to asi bylo příjemnější. Oblečení nám ztěžklo potem.

Znalý čtenář možná odhalí, že je to trasa, kudy vede legendární Vandrácká 50. Pravdou je, že z padesátky si ten úsek pamatuji mnohem kratší, ale to je asi normální. Když jdete někam, kam to máte 12 kilometrů, bude se to zdát delší, než když jdete ten samý úsek na padesátikilometrové trase.

Na Velkou Javořinu občas chodíváme, parkujeme při tom v Květné, odkud je to blíž, jenže cesta je tam prudká. Mnohem pohodlnější je cesta z Korytné. Pořádné stoupání potkáte až těsně pod vrcholem a to už nějak dáte, protože kousek před vámi je Holubyho chata, kde si můžete vypít pivo (po kterém se vám už nebude chtít udělat ani krok).

Tudíž, sečteno a podtrženo, cesta měří zhruba dvanáct kilometrů a naprostou většinu zvládnete ve stínu lesa a v procházkovém tempu.

Cesta zpátky vedla stejnou trasou, z Korytné dolů na kole je to vážně sešup. Po vlastních nohou jsme v součtu urazili 24 km, kolmo také tolik a zvládli jsme to na jedničku :)

A protože uběhl další týden, chtělo by to změřit úspěchy. Bohužel nemám možnost využít chytrou váhu, tudíž tato čísla budu muset oželet. Faktem však je, že hmotnost mi klesla pod sto kilogramů, což je perfektní.

Za uplynulých sedm dní (27.6. - 3.7.) jsem nachodil 117,91 km a naběhal dalších 16,93 km.

Strava

Snídal jsem dva kukuřičné chlebíčky v čokoládě, svačil perníček a raw tyčinku, obědval Bernard, svačil musli tyčinku a večeřel koprovku s pěti knedlama, vařenými vejci a vypil dvě pivka.

Příjem 1665 kcal

Výdej 5028 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)