V rámci svého
tříměsíčního, sportovně laděného programu mám v plánu
udělat tři větší cesty. A jedna z nich je Vandrácká sólo padesátka. Když jsem ji šel v dubnu, trvalo to přes dvanáct
hodin. Stanovil jsem tedy cíl zvládnout ji pod deset. Obnáší to
jít celou dobu rychlostí nad 5 kilometrů za hodinu, což je
rychlost, kterou většinou chodím. Jenže na krátké vzdálenosti
a mimo zabijácké svahy. Byl jsem zvědavý, jestli zvládnu takové
tempo, když budu před sebou mít 50 km pochodu a přes 1900
výškových metrů. Z pondělka se udělal volný den, počasí mělo
být příjemné, tudíž byl plán jasný. Projdu se po Bílých
Karpatech.
V neděli byl relax.
Nechtěl jsem jít běhat, ani moc rajtovat na kole, chtěl jsem být
připravený na pondělní dobrodružství. Večer jsme se jen prošli
po lese a na závěr procházky opekli nad ohněm nějaké párky. A
pak už bylo pondělí.
První rozdíl oproti
dubnové expedici byl už v balení. V dubnu jsem měl batoh. V něm
jsem si nesl úplně zbytečně náhradní oblečení, zbytečnou
zásobu jídla a nápojů. Nemám rád batohy. Bolí z nich ramena,
potí se z nich záda. Poslední věc, na kterou bych měl cestou
náladu by bylo převlékání do čistého. Proč jsem to proboha
nesl? Kdyby nás někdo pozval cestou na svatbu? Pro tentokrát jsem
se spolehl jen na ledvinku. Žádné chleby s paštikou jsem do nich
naštěstí lámat nemusel, stačila jedna proteinová tyčinka,
jedna musli, jedna ořechová, banán a pro jistotu sáček
slunečnicových semen a to bylo všechno. Litr a půl vody v láhvi
nosím v ruce.
Druhý rozdíl byly
boty. V dubnu to byly turistické boty, bohužel nové, takže mi
udělali na nohách paseku. Nyní to byly boty, ve kterých běhám.
Výhoda – nula puchýřů. Nevýhoda – každý kamínek jako by
šel člověk bosky.
Třetí rozdíl byl v
přepravě do startu. V dubnu mě tam odvezl spolucestovatel Ondra
autem. Teď jsem jel z Brodu do Nivnice na kole, které jsem si
schoval na jednom konci dědiny a přešel pěšky Nivnici k
základce, kde byl start. Tam jsem pustil v aplikaci „turistiku“
a vyrazil. Doslechl jsem se, že existují experti, kteří si na tu
trať pouští v Endomondo „veslování“ :)
Docela to žere
baterku, počítal jsem s tím, že nebudu mít naměřenou celou
trať, ale doufal jsem, že aspoň přes vrcholy mi to vydrží, ať
mám údaje o svém tempu pro případ porovnání, kdybych tam v
budoucnu vyrazil znovu.
Z Nivnice do Korytné
se jde po silnici a pak se v jednom dolíku odbočí a jde se
polňačkou naokolo. Když jsme šli v dubnu, prošli jsme to jako
nic. Dnes to byl kámen úrazu. Nejdřív vše šlo podle plánu,
jenže pak jsem došel k družstvu a cesta byla přehrazená
elektrickým ohradníkem. Nejdřív jsem se to pokoušel obejít.
Stoupal jsem do svahu v opačném směru, než jsem potřeboval a
když jsem zjistil, že pastvina nemá konec, přelezl jsem ohradník
a celou ji přeběhl. Napojil jsem se na polní cestu a pokračoval
dál. A pak jsem došel k další ohradě.
Bylo tam stádo krav.
Musel bych projít přímo mezi nimi a do toho se mi moc nechtělo.
Obcházet pastvinu do kopce by bylo na dlouho, vlevo, asi sto metrů
vedla cesta, po které bych se dostal do lesa, přesně tam kam jsem
potřeboval. Ale dostat se k ní obnášelo přebrodit potok a zdolat
pětimetrový pás náletových keřů, kopřiv a plazivých rostlin.
Rozhodl jsem se pro tuto variantu, protože boty jsem měl mokré od
brodění trávy.
Za chvíli jsem měl
Korytnou za zády. Pro příště vyškolen, ať nespoléhám na
trasy netrasy, ale vezmu to po silnici až do dědiny. Lesem jsem
vystoupal lehce a jistě. Šli jsme tuto trasu před pár dny, takže
jsem nebloudil. Překročil jsem silnici a napojil se na rovinku ke
Kamenné boudě.
Tempo jsem měl dobré.
Jediné co mě zdržovalo byla levá bota. Nebo spíš levá ponožka.
Pořád se mi v botě kroutila a tlačila mi do palce. Několikrát
jsem ji upravoval, rovnal, ale nic nepomohlo. Snažil jsem se ji
ignorovat, ale co je na začátku malý problém, změní pár kiláků
v terénu ve velký problém.
Nechtěl jsem
zastavovat. V plánu bylo zvládnout cestu bez zbytečných prostojů.
Pil, jedl, kouřil jsem za pochodu.
Na Javořinu jsem
vystoupil lehce. Cestou v lese jsem potka jen dva koně, chlapíka
kterému utekli a dvě turistky. Tempo jsem si držel a kromě levé
ponožky vše fungovalo tak jak mělo. Na Holubyho chatě jsem si
doplnil láhev a bez zastávky pokračoval dál. Dolů do Květné.
Udělal jsem sám se
sebou dohodu, že z kopců budu běhat. Ne pořád, příležitostně,
abych nabral rezervu pro výstup na Lopeník, protože tam je 5
kiláků za hodinu mimo mé možnosti. Bohužel z Javořiny to šlo
jen ze začátku. Později je cesta příliš prudká a příliš
rozbitá od traktorů, takže je to o hubu. Navíc levá ponožka při
sestupu mrzačila palec víc a víc. Tak jsem se opět zastavil, zul
botu a převrátil ponožku naruby. Výborný nápad. Od této chvíle
mi mrzačila malíček. A tak jsem stál vprostřed lesa a řval na
ponožku, jestli by toho nechtěla nechat.
Dostal jsem se dolů a
zbaštil tyčinku. Tempo furt v pohodě, baterka v mobilu okolo
padesáti procent. Přes vrcholy vydrží. Vylezl jsem Novou horu,
měl jsem strach, že budu bloudit, protože značení nic moc.
Špatně jsem odbočil jen jednou, ale intuice prozradila, že to
nebude to pravé ořechové, takže škoda nenastala. U pramene jsem
doplnil láhev a zamířil k úpatí Velkého Lopeníku.
Pamatoval jsem si ten
výstup jako hrozný. Nohy už toho začínaly mít dost a pořád
dokola opakovaly, že to byl pitomý nápad. Ale já jsem se na ten
výstup těšil. Rád chodím do kopce, je to uklidňující, navíc
se zrychlí tep a dech a člověk pochopí, že skutečně existuje.
Z počátku to byla brnkačka. V tempu nad 5 kilometrů za hodinu. A
pak nastanou prudké pasáže. Mluvil jsem sám k sobě.
„Nezastavuj,“ říkal jsem si. „Pokračuj, za chvíli ten svah
zvolní.“ A skutečně to tak bylo. Až do doby, než se člověk
dostane na státní hranici. Pak je to jak pro Spidermana. Jsou tam
hraniční kameny a dostat se od jednoho k druhému je dobrodružství
samo o sobě. Srdce tluče jako před infarktem a každý sval na
nohách řve ve smrtelné agónii. Tady jsem třikrát zatavil. Vždy
jen na chvilku, abych uvolnil nohy, přesto myslím, že jsem to
zdolal rychle. Byl to můj nejpomalejší kilometr z cesty, zdolat ho
trvalo přes patnáct minut a to je mnohem menší hrůza, než jsem
čekal.
A pak už byl Lopeník.
Fotka a jedeme dál. Za Malým Lopeníkem jdete širokou cestou, ze
které je nenápadná odbočka na pěšinu do lesa, po které musíte
pokračovat, pokud chcete na Mikulčin vrch. A tu jsme přešel. A
intuice spustila alarm, takže jsem si zašel snad jen třicet metrů.
Překvapilo mě, jak dokonale funguje tady to intuitivní řízení.
V Lopenickém sedle se
pasou krávy. Tady už se to obejít nedá, tak jsem prošel mezi
nimi. Krávy považuji za jedny z nejkrásnějších zvířat. Moc se
mi líbí. Byly tam i telata, doslova na dosah ruky. Pozdravil jsem a
ony zabučely na odpověď. Nikdo mě nenabral na rohy, nikdo mě
neudupal. Jen příjemné shledání. Opustil jsem pastvinu a zavřel
za sebou ohradník. A pak už jsem stoupal na poslední vrchol, který
stojí za řeč.
Napustit si vodu v
penzionu Jana je docela oříšek, protože mají baterii moc blízko
umyvadlu. Ať jsem se snažil sebevíc, byl toho jen necelý litr. Je
mi jasné, že kdybych poprosil personál, třeba by mi napustili
plnou láhev, ale byl jsem unavený a asociálně nastavený. Nemohl
jsem zastavit a ani si dát tu výbornou polévku, co tam voněla.
Vyběhl jsem ze dveří, jako správný zloděj vody, a zamířil k
Trojáku.
Celou louku od Trojáků
dolů jsem utíkal. Nohy už mě bolely hodně, ale při běhu to
bylo lepší. Tak jsem pořád hledal zlatou střední cestu, jak si
od bolesti ulevit. Kromě jednoho malého kopečku jsem to měl mít
pořád jen dolů. Vběhl jsem do lesa a střídal chůzi s
retardoběhem (byl jsem už značně zkoprnělý).
Snažil jsem se
nesoustředit na bolest, ale na rychlost. Hlídal jsem se.
Nezastavoval se a když to začalo být nesnesitelné, odpoutával
jsem pozornost jak se jen dalo. Vystoupat na Studený vrch bylo
nakonec lepší než jsem čekal, protože při postupu do kopce
bolely nohy méně.
Prošel jsem rozcestí
u Březové a začal sbíhat lesem k přehradě u Lubné. Byl jsem
téměř v cíli, čas jsem měl výborný, jen baterka v mobilu
psala pět procent.
Mystického Juru jsem
tentokrát nepotkal, žáby mlčely, tak jsem zamířil k Nivnici.
Soustředil jsem se jen a jen na tempo. Kousek před cílem mi
posledním výkřikem telefon oznámil, že se se mnou loučí a tak
jsem byl na poslední tři kilometry sám.
Zvládl jsem to. Zvládl
jsem to za devět hodin a deset minut k tomu. O tři hodiny rychleji,
než před čtvrt rokem. Když jsem míjel základku, bil kostel
pátou hodinu. Mířil jsem rovnou pro kolo. Měl jsem strach, že
kdybych se posadil, ztuhly by mi nohy. A každá nivnická lavička
na mě z dálky volala, ať se na ni posadím, byly jako Sirény a já
jako námořník, kterému nedali do uší vosk, ani ho nepřivázali
ke stěžni.
Posadil jsem se až na
sedátko kola. Nevěděl jsem, jak se mi pojede, ale kupodivu to bylo
úplně fantastické. Za celý den jsem měl prostoje jen na sedm
minut. Sedm minut, kdy jsem se hádal s ponožkou, napouštěl vodu,
nebo močil. Jinak jsem pořád chodil a běhal. A kolo byly lázně.
Nikdy v životě se mi nejelo tak dobře.
Když jsem se vyzul,
osprchoval, převlékl, bylo mi fajn. Byl jsem schopný dál
fungovat. Nezničilo mě to, jako při prvním pokusu. Jen jsem měl
hlad jako vlk. A tak jsem se přecpal k prasknutí a usínal s dobrým
pocitem, že mé snažení přináší očividné výsledky.
Strava:
Neděle – snídal
jsem banánový dortík, obědval drůbeží vývar a vepřovou
kotletu s rýží a okurkovým salátem, večeřel grilované párky
s hořčicí a chlebem a pivo.
Pondělí – snídal
jsem žitný chléb s paštikou a kousek tvarohového závinu, svačil
a obědval banán, proteinovou tyčinku, musli tyčinku a ořechovou
tyčinku, večeřel půl plechovky fazolí, párky a kaiserky. A
pivo.
Neděle – příjem:
1871 kcal
Neděle – výdej: 2886
kcal
Pondělí –
příjem: 2186 kcal
Pondělí – výdej:
6556 kcal (patrně to bude ještě víc, chybí v tom trocha chůze
a cyklistika)
Děkuji :)