Den nultý – 12.6.2018

Nejhorší smrt je z vyděšení

Přesně to nám říkala paní učitelka Hrabalová, když nám dávala přepadovou písemku. Vždy jsem si představoval, jak taková smrt může vypadat a asi vskutku není o co stát.

Od té doby se mi ta věta vynoří z podvědomí pokaždé, když se chystám opustit komfortní zónu a vykročit novým směrem. Třeba teď.

Před pár týdny jsem se rozhodl udělat stodenní rozlučkový večírek s vlastním břichem. A protože v tom nechci být sám, pojal jsem to jako crowfundingovou kampaň (ano, musel jsem to slovo googlovat), do které chci zapojit i tebe a spoustu dalších lidí, abychom společnými silami našli cestu ke změně životního stylu, uspěli a vydali to jako knihu, která bude veselým motivátorem a průvodcem pro každého, kdo tu cestu půjde po nás.

Strašně jsem se těšil, až to konečně vypukne, měl jsem toho plnou hlavu, četl jsem spousty článků, plánoval hromadu věcí. A teď je ta chvíle tady a já mám hlavu vymetenou, smrtelný krevní tlak a před očima paní učitelku Hrabalovou s její posvátnou větou.

Dobrá zpráva ale je, že tento pocit zmizí, jakmile člověk udělá první krok. Tak jdeme na to :)

Bod NULA

To jak se teď cítím, to jak teď vypadám, to je výsledek mého dosavadního života. Břicho mi narostlo asi ve třetí třídě základní školy a od té doby ho mám. Někdy větší, někdy menší, záleží jestli zrovna hubnu nebo ne. Hubnout jsem začal jako dítě. Chodil jsem do poradny pro tlusté děti, musel si do sešitu psát co jsem jedl, aby nad tím paní doktorka mohla kroutit hlavou. Nebyl jsem hloupé dítě, dokázal jsem spoustu věcí inteligentně kamuflovat, například kačenu se zelím jsem si dokázal zapsat jako drůbeží maso se zeleninou. A tak mě poslali do Křetína.

Křetín byla taková soft verze Mauthausenu, kde vás při příchodu zvážili, pak vás honili jako nadmutou kozu a krmili syrovou zeleninou. Drželi vás tam tři týdny a pokud jste neshodili třetinu své váhy, napsali si vás do dalšího turnusu.

Na střední škole jsme měli hodně tělocviku a učitele, který miloval běhání. Z domu do práce to měl patnáct kilometrů a tak běhal do práce i z práce a aby mu to v práci lépe utíkalo, běhal i v pracovní době. A my s ním. Bylo to utrpení, co si budeme nalhávat, každopádně stačilo to k tomu, aby bylo břicho pod kontrolou.

Na konci střední školy jsem onemocněl ošklivou verzí mononukleózy, proseděl jsem měsíc a půl za mřížemi infekčního oddělení a nejedl. Prostě to nešlo. Podařilo se mi dostat mé 190 cm vysoké tělo na váhu okolo 75 kg, než se mě nemoc pustila.

A pak jsem samou radostí jedl a pil... až jsem jednoho dne zjistil, že jsem to z těch 75 kg dotáhl na krásných 136 kg.

Byl jsem pěkný macek. Všechno jsem měl kulaté, izolované proti chladu. Koukal jsem se na fotku, na které jsem byl v celé kráse zaznamenaný a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. "To jsem doopravdy já?" Rozhodl jsem se, že s tím něco udělám.

Přečetl jsem si spoustu knih a článků o cvičení, o dietách, zaplatil jsem pětistovku trenérovi, který se mě v průběhu 40 minut pokusil zabít. A pak jsem si udělal plán, který obsahoval přesný harmonogram toho co a kdy budu jíst, stejně tak i pohyb. Můj život se změnil v noční můru, ale se zatnutými zuby jsem v průběhu třech měsíců srazil váhu na 116 kg.

Bylo to peklo. Něco jak feťácká odvykačka. Zdály se mi sny o jídle. Křivila se mi huba pokaždé, když jsem si do ní strkal další sousto cukety (a cuketa byla 50 procent mého tehdejšího jídelníčku), byl to neustálý boj, vyčerpávající psychicky i fyzicky. Nicméně přinesl ovoce.

Od 116 kg do konečných 92 kg to šlo pomalu, ale bez stresu. Můj scvrklý žaludek byl vděčný za cokoliv, v čem nebyla cuketa, začal jsem jíst věci, na které jsem měl chuť, jedl jsem pravidelně v menších porcích a nezapomínal jsem na pohyb.

Byl to ideální stav, cítil jsem se dobře a nechal jsem se ukonejšit. A pomalu jsem se vrátil ke špatným návykům.

Špatné návyky má každý individuální, nicméně nepochybuji o tom, že každý je je schopný odhalit. U mě se jedná o tyto:

Nepravidelná strava – málokdy snídám a pokud ano, tak málo. Hlavně když pracuji, zvládám dopoledne vůbec nejíst. Mnohdy vynechám i oběd, abych ušetřil čas, a tak první jídlo z celého dne do sebe plácnu třeba až ve čtyři odpoledne, kdy mám po práci. Většinou je to nějaká sladkost, kterou koupím v nejbližším obchodě. Pořádně se najím většinou až večer, když přijdu domů (pořádně je myšleno z kvantitativního hlediska, nikoliv z kvalitativního – většinou jsou to nějaké párky, pizza, nebo něco takového). Nemám problém se v noci probudit a jít si dát něco na stojáka k ledničce.

Nedostatek pohybu – hodně chodím, to je fakt. Když pracuji, jsem na nohách celý den. Když nepracuji, sedím. Občas se projedeme na kole, nebo vylezeme na nějaký kopec, ale pravidelnost v tom není, dostatek taky ne.

Pitný režim – stejně jak přes den téměř nejím, přes den téměř nepiji. Když maluji, kupuji si litr a půl minerální vody (s příchutí nebo bez, jak kdy) a většinou mi zbude ještě na další den. Doháním to večer svým nejoblíbenějším nápojem – pivem. Bez piva by to nešlo. Zvládám průměrně tři kousky za večer, k těm párkům, k té pizze...

A tyto návyky mě dostaly do nynějšího stavu a podoby, který jsem nazval Bod NULA.

Zvážil a změřil jsem se a zjistil jsem tato krásná čísla:

váha 106,6 kg

měřím 190 cm

přes pupek 111 cm

přes hrudník 106 cm

Je to pomyslná pozice, startovní čára, naprosto ideální stav pro to, aby se mohlo odehrát, to co bude následovat.

Směr - Důvod

V tomhle by měl mít člověk jasno. Nejde jen o číslem definovaný výsledek, ale o celkový důvod, proč chci se svou vahou něco dělat, protože to mi pomůže najít cestu.

Nemám žádné zdravotní komplikace způsobené nadváhou. Tlak, cukr, všechno v pohodě. Necítím ani fyzické omezení, přesto chci přejít na zdravější způsob života. Chci vypadat lépe. Chci mít větší sílu, větší vytrvalost a vypadat lépe. To jsou mé důvody.

Nejlépe jsem se cítil, když jsem měl 92 kg. Chtěl bych se na tuto hranici dostat. A protože nemám žádné zdravotní omezení, chci to udělat změnou stravovacích návyků a pravidelným pohybem.

Negace

Mám s nadváhou spjatu celou plejádu negativních pocitů. Nadváha je věc, která je zřejmá na první pohled. Neschováte ji, nezamaskujete ji, víte že ji lidé vidí a tušíte, že vás podle ní hodnotí (ať už to tak je či není). Pokud jste byli obézní již jako děti, máte určitě spoustu negativních zážitků, kdy jste byli různými nevhodnými a nevybíravými způsoby konfrontováni se svým vzezřením. Věřte, že jste byli začarováni, zakleti, že jste byli obdařeni „tlustým mozkem“.

V tuto chvíli, na startovní čáře, musí jít tohle všechno stranou. Pokud chci uspět, pokud chci změnit své tělo, musím pracovat se svou myslí. Kapitola „Bod Nula“ začíná touto větou: „To jak se teď cítím, to jak teď vypadám, to je výsledek mého dosavadního života.“ A to je pravda, kterou musím přijmout a následně opustit. Jakmile vykročím směrem, který jsem si určil, opouštím svůj aktuální stav a mířím ke stavu, který jsem si určil. A v tu chvíli není k jakémukoliv negativnímu pocitu (existujícímu/imaginárnímu) důvod. Opouštím svůj „tlustý mozek.“ Navždy.

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)