Ráno jsem si musel
klepat stehna paličkou na maso, aby změkly natolik, že bych se
mohl třeba i postavit. No jo, netrénované končetiny. Vůbec jsem
nevyskočil z postele jako rybička. Byl jsem spíš jako ten vánoční
kapřík, který zůstane poslední v kádi a pak se vyleje do
potoka, nebo hodí kočkám. Co naplat.
Dnes jsem cestoval.
Nějaké pracovní vyřizování v Brně, cesta tam i zpět vlakem a
nebyl bych to já, kdybych to nespojil s tréninkem. Na běhání
jsem se po včerejšku vážně necítil, ale lehčí turistika by mi
mohla přijít vhod, říkal jsem si. Cestou z Brna jsem to celé
prolustroval v mapách v mobilu a plán byl na světě. Z Kojetína
do Kroměříže nepojedu vlakem, ale půjdu pěšky. Dvanáct
kilometrů po turistických trasách, okolo řeky Moravy, krása
nesmírná. Bude to paráda, myslel jsem si se svou dětskou
naivitou.
V Kojetíně jsem
vystoupil, našel zelenou značku a vyrazil.
Nejdřív se šlo
skvěle, chvíli přes město, pak polňačka, vpravo kukuřice,
vlevo obilí, cesta sypaná štěrkem. Jenže pak jsem dorazil k řece
a širokou cestu vystřídaly traktorem vyjeté koleje. Pořád
pohoda, říkal jsem si. Tempo jsem měl slušné. Jenže pak zmizely
i ty koleje… vlastně zmizela jakákoliv cesta. Pole se nalepilo na
náletovou mez a značená trasa vedla travním porostem, ve kterém
se to hemžilo motýly, vážkami a podivnými, metalicky modrými
kříženci. Jistě si říkáte, že jít po trávě je fajn a jistě
máte pravdu. Jen ta tráva nesmí být vysoká jako vy. Sem tam se
vynořující značka mě ujišťovala v dobrém směru a betonová
stavba mostu někde předemnou dávala jistou šanci, že trávou už
se za chvíli třeba nepůjde. A skutečně, od mostu se trávou
nešlo.
Byl tam rozcestník,
pěkná cesta, která vedla tam, kam jsem nechtěl a pěšinka, po
které jsem měl pokračovat. Vyrazil jsem do lesíku a asi po
dvaceti metrech pěšinka končila bariérou dvoumetrových kopřiv,
trnitých šlahounů, plazivých rostlin, co se vám přilepí na
kůži a stáhnou vás k zemi stejně jako všechny předchozí
šílence, kteří se tudy vydali. Přemýšlel jsem. Lopotit se
kopřivami se mi vůbec nechtělo, ale vypadalo to bledě, protože v
dálce asi třiceti metrů, na stromě byla zelená značka a další
hned vedle, asi pro jistotu.
Nejsem bábovka! Viděl
jsem válečné filmy, kde se vojáci prodírali neprostupnou džunglí
a ještě k tomu nesli kulomet. Já jsem kulomet nenesl. Ale na
rozdíl od vojáků jsem četl Den trifidů, takže určitý respekt
jsem cítil. Vyrazil jsem.
Po deseti minutách a
asi dvou metrech jsem konstatoval, že sandály se do džungle
nehodí. Ani krátké rukávy a kalhoty. A po dalších deseti
minutách a dvou metrech jsem si uvědomil, že těm kopřivám je to
jedno. Že vám udělají pupence i přes oblečení.
Každý krok byl
utrpení. Nejdřív jsem musel vyhrát souboj s masožravými
šlahouny o vlastní chodidlo. Pak zvednout nohu nad úroveň
svazující zeleně, což bylo docela vysoko. Vypadalo to asi jako
legendární výkop co předváděl Jean-Claude Van Damme, akorát
pěkně pomalu, jako při tchaj-ťi. Pak nohu přesunout co nejvíc
vpřed a snažit se s ní udusat tu protivnou floru co nejvíc k
zemi. Při tom halekat bolestí, jelikož mě pořád něco píchalo,
štípalo, kousalo, cucalo atd. A pak se na nohu postavit, vydechnout
a celý postup zopakovat s druhou nohou. Vážně to bylo bezva.
Prošel jsem si fází
odhodlání, kdy jsem si říkal: „Chtěl jsi sportovat, sportuješ.
Chtěl jsi dobrodružství, máš ho. Tak makej.“ Ale i fází
totální apatie, kdy jsem si říkal: „Nechejte mě tady.“ No
ale nenechal jsem se tam. Propracoval jsem se až k tomu stromu se
značkou, kde byl zároveň okraj lesíka, pole s obilím a za ním
cesta. Cesta, která vedla kolem toho debilního lesíka se všema
těmi trifidy, enty a kopřivama. Cesta, po které jsem to mohl celé
obejít, protože se napojovala kousek od toho rozcestníku, který
mě poslal na smrt. Smál jsem se a plakal. Ne, kecám. Nadával
jsem.
Pak jsem si vyzul
sandály a zkontroloval zbytky chodidel. Obral obuv od všeho, co
jsem do ní nasbíral a vyrazil dál. A kupodivu, dál už se šlo
dobře.
S jednou drobnou
zacházkou to bylo dvanáct a půl kilometru. Rychlost mého
cestování byla 5,3 km za hodinu. Když jsem se doma vyzul a vlezl
do sprchy, nohy mi nahlas a srozumitelně poděkovaly. Také toho
měly dost. Sandály jsou tvrdé a při delší chůzi nerovným
terénem značně nepohodlné, to je můj dnešní poznatek. I přes
to to byla pěkná procházka a jestli máte rádi adrenalinové
cestování, mohu jen doporučit.
Stravu jsem měl opět
pěkně rozvrstvenou. Kromě musli ke snídani jsem se ládoval
banánem, cereální tyčinkou, planými višněmi a druhou polovinou
včerejšího oběda. Dokonce i na pivo došlo. A jak to vypadá v
číslech?
Spáleno 3350 kcal
Snězeno a vypito 2019
kcal
Paráda :)
Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni
Děkuji :)
Žádné komentáře:
Okomentovat