17. den – 29.6.2018 Krušné hory

Chuďátko miminko Tarošek, chlapeček, musel do psího hotelu, protože nebyl nikdo, kdo by ho přes víkend pohlídal. Psychicky jsem ho na to připravoval. Říkal jsem mu, že půjde na dovolenou, že půjde do hotelu a vypadal, že mu to vrásky nedělá. Pravdou je, že jsem tím připravoval spíše sebe.

V Uherském Brodě je psí hotel. Jsou to kotce, venkovní, vnitřní, kam můžete ubytovat svého miláčka s vědomím, že se o něj někdo postará, že mu dá najíst a půjde se s ním projít. A tak jsme ráno vyrazili. Šli jsme přes celý Brod, pak po cyklostezce mezi dvoumetrovými slunečnicemi a Taroš to bral furt jako dobrou procházku. Dorazili jsme k hotelu, tam to furt bylo fun, protože tam byli i jiní psi. Někteří ubytovaní, kteří se zrovna venčili, jiní na nástupu. Hromada zábavy.

No nechal jsem ho tam. Dostal košili, ať má pocit, že je tam kromě něj ještě něco domácího a pak ještě kostičku, o kterou se tak rád přetahuje. Pan domácí mu slíbil, že vedle něj ubytuje fenu, tak snad... Smutný pohled přes rameno a výlet mohl začít.

Jeli jsme do Tatranské Lomnice, malebné vesničky plné hotelů a penzionů na úpatí Lomnického štítu. Cesta proběhla podle očekávání, ubytování booklé přes internet taky na jedničku, nezbývalo než se převléct do sportovního a začít se drápat do mraků.

Přálo nám počasí. Tedy foukalo, to jo, ale relativní teplo s opravdovým bezdeštěm se vskutku hodí.

Vrchol vidět nebyl, stanice lanovky u Skalnatého plesa – náš cíl – ano. A to stačilo, aby to nahnalo hrůzu.

Chvíli jsem přemýšlel, zda jsem neměl zvolit jiný oděv, něco tesilového, budu přeci na plese, ale nic takového jsem si nezabalil.

Není to daleko. Právě naopak. Vypadá to neuvěřitelně blízko. A neuvěřitelně vysoko. Nejdřív je to jen taková asfaltkovoserpentinová sranda, pak ovšem člověk přijde naprosto schvácený do Startu a tam teprve začíná ta pravá hitparáda a s každým dalším krokem jsou ty hory čím dál víc krušné.

Kamenitý terén, který vám nedá žádný krok zadarmo, stoupání snad 110 stupňů a vítr 225 km v hodině. Nejdřív se pěkně zapotíte a pak se to do vás opře v celé parádě. A teploměr ukazuje 12 stupňů, protože je rozbitý, nebo šílený, každopádně ten vítr má na teplotu jiný názor. A nahoře je to fajn. Je tam hřiště pro děti, pleso, zavřená observatoř, zavřená hospoda, zavřená lanovka. Tak se tam na chvíli posadíte, abyste pěkně promrzli a pak se začnete sunout dolů. Ti statečnější se mohou kutálet, je to přeci jen sjezdovka, stromy vás brzdit nebudou. Navíc jak jsem psal, není to dolů daleko. Ale ty kameny…

Předražené pivo jsme si dali u Humna, kde se parkuje na stropě, takže výlet se vskutku podařil. Pokud z toho něco bolí, jsou to úpony u kolen, ale i ty úpony vědí, že pravé dobrodružství na nás čeká až se slunce opět vyhoupne nad obzor.

Nezbývá než zalehnout a přemýšlet, co dělá rekreant Tarošek?

Strava

Snídal jsem tvarohovou buchtu, obědval salát z řepy s bagetou, svačil půlky různých raw a ořechových tyčinek, večeřel sardinky s chlebem. A pivo.

Příjem 1974 kcal

Výdej 3788 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

16. den – 28.6.2018 Během

Těžce se píše zážitek z předchozího dne, když má člověk hlavu plnou aktuálních, silnějších. Píši totiž s denním zpožděním, abych měl aktuální data z celého dne a právě teď sedím v apartmá v Tatrách, kam jsme dnes docestovali, ale o dnešních prožitcích až zítra…

16. den se nesl v duchu balení, příprav, povinností. Přesto jsem si našel chvilku na drobné rozhýbání. Původně jsem měl v plánu jít v Kroměříži na brusle, ale pršelo, pak foukal vítr a pak už nebyl čas. Tak jsem plán změnil a vyrazil jsem s cyklosupportem z Uherského Brodu nad Újezdec u Luhačovic. Běžel jsem podruhé stejnou trasu, opět jsem vydržel víc než dva kilometry na jeden zátah. Kopec jsem šel a zpátky jak indián. Byl jsem zvědavý na porovnání a když jsem to zkontroloval, zjistil jsem, že jsem byl o minutu pomalejší, než posledně. Týden jsem totiž neběhal, to bude ono, ale tempo a výdrž se neztratila, což je dobrá zpráva, tempo jsem měl na 6 minutách, 47 vteřinách na kilometr. A běželo se skvěle. Každopádně se chci běhu věnovat intenzivněji, hlavně co se četnosti týče.

Strava

Snídal jsem kousek mozzarelly a kafe, obědval salát z řepy, vařených vajec, mozzarelly a klobásky, svačil kousek ledového kaštanu a protože večer byla párty, nacpal jsem do sebe kousek kuřecího masa, listového salátu, koláče s drobenkou, prostituta a čedaru (ale fakt jen kousky), zapil to lambruscem a pivem.

Přijato 1735 kcal

Spáleno 3673 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

15. den – 27.6.2018 Vážení

Vážení, dnes proběhlo vážení. A dopadlo to rozpačitě...

Pokud jde o váhu, ta dle očekávání klesla. Aktuálně vážím 101,2 Kg, což je od počátku snažení rozdíl 5,4 kg, za poslední týden 2,2 kg. Problém je ale v tom co ubylo.

Snahou je shazovat tuk, což se povedlo o 0,7 kg od minulého týdne, o 4,1 kg od začátku, což je absolutní pecka. Ještě větší pecka je, že 0,3 kg tuku je z oblasti trupu, míra útrobního tuku se mi snížila na level 11 (z původních 13). Pravdou je, že když se na sebe podívám v zrcadle, vidím kde je problém. Nemám tlusté nohy, ruce, hlavu, asi ani zadek. Mám špeky v bocích, na břiše a na hrudníku. Čili v oblasti trupu. A to se daří redukovat. Paráda, paráda. Schválně jsem to šel změřit metrem a zjistil jsem, že přes pupek teď měřím 106 cm, což je úbytek 5 cm. Tudíž se daří.

Ta rozpačitá záležitost se týká toho, že za poslední týden jsem přišel o 0,7 kg svalů.

Možná že je to normální. Přeci jenom ať dělám cokoliv, dělám s menší zátěží, když se mi toho vepře daří ze sebe střepávat. Jenže cítím, že to nebude tak úplně pravda.

Tuším, že budu muset změnit jídelníček. Budu muset přidat víc bílkovin a zároveň víc zapojit svaly. Má dosavadní úvaha se vlekla tím směrem, že čím větší svalovou skupinu zapojím, tím víc kalorií se bude pálit, což je asi pravda. Jenže tímto způsobem se budou svalové skupiny zmenšovat a tím pádem pálit méně kalorií a časem bych se dostal na svou chtěnou váhu – 92 kg, možná ještě níž, ale vypadal bych pak tak, jak jsem si představoval?

A proto, abych si nemusel svalstvo foukat ve photoshopu budu muset nasát informace o posilování, ideální stravě atd., a trošku pozměnit plán. V tuto chvíli však jedu dál tak, jak bylo nastaveno. Fight s mírou útrobního tuku pokračuje.

Pohyb za uplynulý týden (20. - 26.6.)

Nachozeno 112,86 km

Uběhnuto 5,67 km

Na kole 30 km

Na bruslích 37,7 km

K aktuálnímu dni

Malba dokončena, záda rozhýbána, zombie mód ukončen. Kromě práce a chození se žádný pohyb nekonal. Byl jsem rád, když jsem se dovlekl do postele.

Strava

Ke snídani kafe a čokopiškot, ke svačině kafe a dva banány, k obědu slunečnicová semínka a okurková limonáda, k večeři klobáska a volské oko, chleba a pivo.

Přijato 1815 kcal

Vydáno 3131 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

14. den - 26.6.2018 Štěně (mimotématová?)

Mám známého a ten si vždycky na jaře pořídí štěně. Nějakou větší rasu, vořecha, co jde dostat zadarmo. Zavře ho do takové kůlničky, co má na zahradě. V ní má to štěně misku a matraci, občas se může proběhnout po zahradě.

Ten známý maká v jedné fabrice, kde mají podnikovou kuchyni. Nosí si do práce takový kyblík s deklem, do kterého mu kuchařky seškrábnou zbytky. Dřív tam dělala jeho teta, s ní si to domluvil. Teta už je po smrti, ale kyblík putuje do fabriky den co den dál. Za čokoládu, říkal. Těmi zbytky krmí psa, co žije v kůlně.

Je to vydatná strava a štěně stihne vyrůst do úctyhodných velikostí.

Každý podzim vytáhne ten můj známý z garáže takovou trojnožku z lešenářských trubek. Pod ní postaví plastovou vanu, ve které se kdysi čvachtaly jeho děti a nad tu vanu pověsí psa hlavou dolů. Pak ho vezme po hlavě kovovou tyčí, kterou má jen na tyto účely, mnohdy ho musí mlasknout víckrát, než zvíře zhasne.

A pak ho stáhne, vyvrhne, všechno užitečné zpracuje, naplní si mrazák masem a prejtem, kůži pak v zimě prodá pojízdnému karaoke, které to vykupuje.

Pokud vás tento článek rozčílil, mohu vás uklidnit, že to všechno byla fabulace. Žádného takového známého nemám a kdybych měl, ruku bych mu nepodal. Pravdou ale je, že mám známého, který toto dělá rok co rok s prasetem, slepicí, králíkem...

Tato drobná „literární“ odbočka vám měla ukázat, jakým směrem se mi rozletěly myšlenky, zatímco jsem maloval betonový květináč v zahradě mateřské školy. Může za to nedostatek spánku, ale i pozornost, kterou v poslední době věnuji stravě. Přemýšlím o všem, co si strkám do pusy, ať už s hlediska výživných hodnot, živin a chuti, ale i z hlediska původu dané potraviny. Jím maso, prozatím s klidem a patrně v tom budu pokračovat, ale někde v pozadí se začíná tvořit idea, že možná existuji i jiné způsoby stravování, které jsou přinejmenším milosrdnější.

Strava

Snídal jsem krajíc chleba s paštikou a zelný salát k tomu, svačil jsem jablečný muffin, obědval dva banány, večeřel rizoto a protože jsem nenažraný, dal jsem si ještě jeden párek a kousek ledových kaštanů. A k tomu pivo.

Příjem 1782 kcal

Výdej 3263 kcal (maloval jsem, nad to jsem nachodil zhruba 14 km, večer jsem byl mrtvola, tak žádný extra pohyb navíc)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

13. den - 25.6.2018 Zombie mód

Jak jsem tady onehdy psal, že vstávat ve 4.15 je lepší, než vstávat v 7, tak to byla mladická nerozvážnost. Tento týden pondělí až středa mě čeká budíček v hodině mezi psem a vlkem, na což absolutně nemám nastavený organismus. A už to nese ovoce.

Když mě budík vytrhl ze sna, zůstal jsem spát a při tom jsem vstal z postele. Venku už řvali ptáci, mají tam na drátě kosa – kazatele, který udává hlasitost, rytmus a tempo. A protože nešel spát po půlnoci, je plný energie. Aspoň něco. Já do sebe nalívám horké kafe, kouřím blbě umotanou cigaretu a pokyvuji hlavou do rytmu.

Takhle brzy mám problém s vyprazdňováním. Potřeba se dostaví až po pochodu na nádraží, v okamžiku kdy se usadím do vlaku, který pro ranní jízdy snad vypůjčilo železniční muzeum. Kadit do díry na pražce se mi skutečně nechce, počítám s tím, že než se dostanu k čemukoliv se splachovadlem, čistotou, soukromím, bude z potřeby už jen pouhý upomínkový tlak, se kterým budu muset vystačit až do večera. Co naplat.

Zvládl jsem do sebe nalámat i snídani a v dopředu naplánovaný čas vyrazit. Kráčím cestou necestou na vlakové nádraží v Újezdci u Luhačovic, které mám sice o kousek dál, než nádraží v Brodě, ale na druhou stranu je to o kousek dál, než nádraží v Brodě a každá spálená kalorie se počítá. Cestou, asi po deseti minutách chůze, mi dojde, že jsem venku a kam mířím. Zběžně kontroluji, zda jsem se oblékl a do čeho. Vše vypadá v pořádku. Procházím okolo kříže, před kterým už v pět ráno hoří svíčka a plamínek i svíčka vypadají čerstvě. Dumám kdo ji asi zapálil a má spící mysl přináší neuvěřitelná, snová vysvětlení.

Vlak stíhám, usedám na sedadlo, které vozilo několik pětiletek úderníky do továren a přemýšlím, zda jsem si koupil lístek i ve skutečnosti, nebo jen ve snu. A pak už jedem, dokonce správným směrem, svádím zápas se svým střevem, zipem na batohu a s revizorem, který právě vylezl ze své rakve. Cesta uteče jako voda.

Maluji ve školce v Horním Lidči, což je obec proslulá čerty, mám to tam rád. Maluji obří betonový květináč, bylinkovou zahrádku, kterou mám do výšky kolen, takže hodně klečím, sedím, ležím, nebo se skláním a natahuji, abych dosáhl tak kam je potřeba. Vyhovuje mi to tak nejvíc, zádům nikoliv. Jasně mi to řekli, když jsem se zhruba po hodině statického postoje v předklonu, kdy jsem odstraňoval mech, lišejník a škvoří kolonii, pokusil narovnat. Nešlo to, záda se zablokovala v kříži. Nešel jsem ani já, nohy to hrály se zády, a tak jsem tam stál a přemýšlel, zda jsem v této pozici schopen absolvovat cestu zpět.

Vyprostil jsem se stovkou mikropohybů, které mi rozvázaly nohy a postupně narovnaly i záda, která mě pak po zbytek dne bolela. Promýšlel jsem pak aspoň každý pohyb před tím, než jsem ho udělal.

Když se poledne přelilo v odpoledne a stíny se natáhly, padl na mě podobně otupělý mód jako ráno. Myšlenky byly jakoby hnány větrem tak rychle a daleko, že se mi ztrácely z obzoru. Dokončil jsem co jsem potřeboval a narovnaný jako podle pravítka odešel na nádraží.

Nedaří se mi ve vlaku spát. Asi je v tom strach, že bych se probudil někde jinde, než potřebuji. Když jsem krátce dojížděl do Brna na vysokoškolské studium, usnul jsem jednou ve vlaku, který v Brně otočili a poslali zpět odkud přijel. I se mnou. Tak jsem se vzbudil tam kde jsem usnul s pocitem, že mě někdo o něco připravil, snad v tu chvíli skutečný svět přestal dávat smysl, jsem jako KLDR, kterým Japonci ukradli čas.

Doma mi má nejhodnější přítelkyně namasírovala bolavá záda, dala mi na ně baňky, takže to bylo i trochu vánoční. Šli jsme se projít se psem a při kontrole aplikace jsem zjistil, že jsem v takovýto typicky pracovní den zvládl nachodit 15 kilometrů, tudíž jsem si o dalším pohybu mohl nechat zdát… v té chvíli, co mě čeká před křikem budíku.

Strava

Snídal jsem vánočku s Jurij Margarínem, svačil banán, obědval slunečnicová semena s chilli, svačil kefírer a třešně (a neposral jsem se), večeřel špagety s rybičkami a pivem.

Příjem 1951 kcal

Výdej 3360 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

12. den - 24.6.2018 Vyjížďka

Nedělní dopoledne stane se pro mnohé chvílí nudy. Nám to naštěstí nehrozí, protože jsme měli jasný plán. A to pěší výlet do osady jménem Maršov – šestnácti kilometrový okruh po okolí přes les, na kterém jsme plánovali lehce keškařit. Jenže dopoledne pršelo...

Sice ne nějak extra, ale stačilo to, abychom výlet odsunuli na odpoledne a následně přeměnili na úplně jiný program. Vytáhli jsme ze sklepa kola a vydali se do Suché Lozi.

Suchá Loz je vesnice za Nivnicí, vede do ní cyklostezka a teče v ní minerálka úplně jako v Luhačovicích. Prameny jsou tam dva, jeden teče rychle, druhý pomalu. Lepší je ten pomalý, jak jinak...

Jeli jsme z Brodu a jeli jsme lehce. Cesta až k minerálce měří patnáct kilometrů a zabrala nám necelou hodinu, včetně odlovu zaběhnutého psa. Cesta zpět nám trvala déle, neboť jsme v Nivnici objevili Bar 66, kde mají výborné pivo a úchvatné posezení. A kocoura jménem Tigris.

Jízdu na kole mám moc rád. Když jedu tempem, kterým jsme jeli tento výlet, mám pocit, že bych mohl jet věčně, aniž by mě to unavilo (pokud se člověku do cesty nepostaví kopec, to dá rozum). Kolo je velmi příjemný dopravní prostředek, docela rychlý a co se pálení tuků týče, i docela efektivní, takže doufám, že se na něj opět brzy posadím.

Strava:

Snídal jsem chleba s paštikou, obědval jsem špagety s rybičkami, svačil kokosovojakousi raw tyčinku, večeřel zelný salát s kouskem šunky a pak jsem ještě neodolal plátku vánočky. Pil jsem minerálku, bohémku a pivo. Co si můžu od života ještě více přát.

Příjem 2129 kcal

Výdej 3573 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

11. den - 23.6.2018 Vodní pólo - sport pro drsňáky

Existují sporty, které může dělat každý. A mezi ně bych rozhodně nezařadil vodní pólo. Nikdy jsem ho nehrál, ale párkrát jsem ho viděl. Hráči jsou v bazénu, který má takovou hloubku, že nedosáhnou na dno, pokud chtějí mít zároveň hlavu nad vodou. Takže šlapou vodu, drží pozici, sledují hru. Což jsou věci, které lze krátkodobě zvládnout. Jenže pak přijde akce. Takový hráč, který šlape vodu, chce totiž dostat přihrávku, ze které by mohl skórovat. Takže se musí vymanit jinému hráči, který "šlape" mezi ním a míčem. Snaží se ho nějak obeplavat, vzdálit se od něj, při čemž jdou docela tělo na tělo, vzájemně se stahují pod vodu a kdovíco ještě (pod hladinou jsem to neviděl). A teď se mu to třeba podaří, na malý moment opustí svého soupeře a dostane přípravku. Natáhne se a chytí jednou rukou letící míč. Otočí se k bráně a chce skórovat, ale v tu chvíli už je u něj jeho protihráč, většinou ne jeden a všichni se mu snaží sebrat míč, zastínit pozici, zablokovat ruku, stáhnout plavky, utopit ho a spoustu dalších věcí. A on se tou změtí rukou a nohou musí procpat, vyskočit nad všechny překážky, které jsou mezi ním a bránou (neptejte se mě od čeho se v tu chvíli odrazí, když nedosáhne na dno, ale skutečně vyskočí) a mrští ten míč směrem k bráně. A to ještě tak, aby měl míč faleš, odrazil se od hladiny do brány tak, že to zmate brankáře, aby mu to nechytil. To je vodní pólo, kontaktní bojový sport v nepřirozeném prostředí, do kterého někdo vhodil míč. A vodní pólo hraje má dcera.

Hraje za přípravku a včera měli turnaj. Začínali v devět hodin. Venku byla teplota dvanáct stupňů, fučel ledový vítr a když jste šli venku v dlouhých kalhotách a bundě, cvakala vám brada. Všem kromě dětí, které přišly poměřit své pólo síly. Ty se oblékly do plavek, nasadily číslované čepičky a naskákaly do bazénu jako by se nechumelilo (a to se málem chumelilo). Hrálo se venku, přestávky hráči trávili snahou zbavit své obličeje modré barvy, pili horký čaj, zevlovali v županech a ano, někteří se cákali v bazénu se skluzavkou. Jak říkám, není to sport pro bábovky.

Turnaj dopadl dobře. Nikdo neumrzl, nikdo se neutopil. Rodiče si zajásali, děti zabojovaly. Nemělo to chybu. A já jsem byl z toho celodenního klepání kosy, běhání pro župan a pro čaj tak unavený, jako bych minimálně jeden zápas odehrál taky.

Do toho jsem si dal pár "příležitostných" procházek (viz. předchozí kapitola) a ejhle, na konci dne jsem zjistil, že i bez sportovní aktivity se mi podařilo nachodit patnáct kilometrů.

Strava

Snídal jsem kus sýru a půl párku (který zbyl dceři z párku v rohlíku), svačil trochu Bake Rolls, obědval dva banány, večer půlku Habanero pizzy (což je královna mezi pizzami) a zapil to pivem.

Příjem: 2107 kcal

Výdej: 3330 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

10. den - 22.6.2018 Zlepšení s každým během

Byl jsem opět běhat. Pustil jsem se do toho dopoledne, protože po zbytek dne už nebyla možnost. Byl jsem v Uherském Brodě, kde jsem minule běžel přes kopec, kde teď nebyly optimální podmínky. Bylo po dešti, tudíž jsem vsadil na asfalt. Běžel jsem z Brodu to Těšova, Újezdce a pak na kopec k dalekohledu a stejnou trasou zpět. Vyběhl jsem s tím, že poběžím dokud to půjde, což při posledním běhu vydrželo 1,2 km. A teď, světe div se, jsem uběhl v kuse něco lehce nad dva kilometry v tempu 5 minut 34 vteřin na kilák. Zbytek byl delší. Kopec k dalekohledu jsem šel a celou cestu zpět střídal běh a chůzi. V součtu to celé udělalo zhruba 5,7 km v průměrném tempu 6 minut 41 vteřin na kilometr.

Pokud to porovnám s prvním během, který byl před deseti dny (a třemi běhy), kdy jsem měl tempo 8 minut na kilometr, jedná se o markantní zlepšení, až mě to zaráží. Navíc ještě před deseti dny jsem nevydržel běžet déle než 600 metrů a teď přes dva kilometry. Vážně mě to těší.

Dostal jsem připomínku, že málokdo může v jednom dni absolvovat třicet kilometrů po svých, jak jsem to měl včera já. Chci to tedy uvést na pravou míru. To co tady píši není návod. Jsou to věci, kterými se zabývám, ke kterým jsem se dostal, které mám možnost udělat. Má to sloužit jako inspirace komukoliv, kdo bude inspiraci potřebovat. Má to ukázat cestu, možnosti kde hledat. A každý máme jiné možnosti, o tom žádná.

Do doby, než jsem se pustil do tohoto projektu, jsem neměl na pohyb čas. Pořád je totiž co dělat. Práce, povinnosti, děti, domácnost... Vždycky se něco najde. Každý se rozhoduje sám za sebe, čemu se bude v dané chvíli věnovat. Toto není o ničem jiném, než dostat kalorie vydané nad kalorie přijaté. Víc v tom v tuto chvíli není. Mít čas hlídat si co si strkám do pusy. Ten mám! Zvládám to zatímco žvýkám. A čas na pohyb? Není ho moc potřeba. Jen musím vědět kde hledat.

Šel jsem z Kojetína pěšky, dřív bych jel vlakem. Do Holešova jsem jel na bruslích, dřív bych jel autobusem. Teď v Praze jsem šel do Podolí pěšky, i když jindy bych jel MHD.

Pokud bych pracoval v Otrokovicích a každý den, pondělí až pátek, jezdil do práce (autem, busem,...), jezdil bych na kole. Měl bych to 15 km do práce, což by mi v cestě tam i zpět zabralo zhruba hodinu a půl, ale po měsíci bych měl najezděno 600 km. Pokud bych bydlel v Praze a do práce bych to měl tři a půl kilometru, nečekal bych na tramvaj, ale chodil pěšky. Za měsíc bych měl nachozeno 140 km. A časově bych téměř o nic nepřišel. Jen bych spálil nějaké kalorie, které by mi jinak zůstaly. Jen bych si zvedl fyzičku a udělal si zdravý návyk. Vůbec to není o tom, že by si člověk měl hledat čas na běhání. Není potřeba běhat. Lze dělat cokoliv, co mám k dispozici, co mi není proti srsti, co se mi samo nabízí. Můžu šlapat na rotopedu, zatímco sleduji film, nebo si vzít místo motorové kosy bezmotorovou klasiku. Můžu to pojmout jakkoliv, stačí se pouze rozhodnout.

Strava:

Snídal jsem tvarohový frgál, obědval vařené brambory s pečeným filé, půlkou kuřecího řízku a ředkvičkami. Večeřel jsem kuřecí stehno s rýží. Pil pivo, kávu a trochu vína.

Příjem: 2003 kcal

Výdej: 3428 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

9. den - 21.6.2018 Brusle jako dopravní prostředek

Měl jsem schůzku v Holešově, domluvenou na půl devátou, navíc byla k tomuto projektu. Týkala se koloběhu, byla s trenérem a dopadla výborně, jak tady brzy uvidíte. Z Kroměříže do Holešova je to zhruba 15 kilometrů, tak jsem si říkal, že by byla ostuda jet čímkoliv s motorem.

Na kole by to byla hračka, ale kolo jsem po ruce neměl, mohl jsem to běžet, ale to bych se odpískal hned z kraje dne a chůzí by to bylo na dlouho. Vzpomněl jsem si na včerejší bruslení. Šlo mi to rychle a patrně i dobře. Navíc na trase jsem měl asi polovinu v cyklostezkách, co víc jsem potřeboval ke štěstí?

Nasadil jsem tedy helmu, vzal brusle do ruky a prošel celou Kroměříž až ke stezce. Nezvládám je totiž tak dobře, abych na nich mohl jezdit v provozu. A pak už to šlo rychle. Z Kroměříže v Hulíně jsem byl hned. Pak šly brusle zase dolů a následoval pochod do Pravčic, odkud jsem se opět vezl, tentokrát až do cíle. Celá ta cesta trvala asi hodinu a třičtvrtě, což je dvakrát tak dlouho, co by trvala na kole, ale o hodinu a něco kratší, než by trvala pěšky. Fajn kompromis. A navíc celá ta cesta tam byla ještě z kraje dne, než se slunce probralo k životu, takže se to dalo přežít. Což se nedá tvrdit o cestě zpátky.

Z Holešova do Kroměříže jsem vyrazil zhruba kolem desáté. Bylo mi horko, teklo ze mě a začaly se ozývat unavené svaly, které člověk zapojí jen na bruslích a které už toho měly po včerejšku dost. Byl jsem rád, když jsem se v Pravčicích na chvíli posadil a snědl svačinu.

Když jsem se táhl za Hulín, slunce mě peklo zaživa. Bylo nad třicet stupňů a nikde nebyl stín. Propil jsem se láhví až ke dnu a srdce mi plesalo, když jsem si zase mohlo obout brusle a vyrazit do Kroměříže.

Když jsem se dostal domů, postavil jsem se do sprchy a nechal pracovat vlažnou vodu. Byla to oáza po cestě pouští. Měl jsem v nohách sedmnáct kilometrů na bruslích a třináct nachozených. A ještě nebylo ani poledne.

Strava:

Snídal jsem tvaroh s volským okem, svačil sojovou tyčinku, obědval špenát s bramborovými noky a vejci, svačil banán, večeřel uzenou makrelu s chlebem. Do toho káva, pivo a asi hektolitr vody.

Příjem 1930 kcal

Výdej 5100 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

8. den – 20.6.2018 První výsledky

Wau! Ve sportovním režimu jsem týden, je tedy čas číselně zrekapitulovat uplynulých sedm dní.

Nachodil jsem něco málo nad sto kilometrů, je v tom i ten běh, kterého bylo celkem 18 a půl kilometru. Celý týden jsem si zvládal hlídat stravu a pohyb tak, aby příjmy nepřekročily výdaj. A tak jsem byl zvědavý, jak se to projeví na váze.

Vážím se na váze jménem InBody 170, která umí změřit i váhu tuků, svalové hmoty, vody. Mám údaje z 13.6. a teď i z 20.6., takže je mohu porovnat.

Vážím nyní 103,4 kg, což je úbytek o 3,2 kg. Super na tom je hlavně to, že hmotnost tuku se mi snížila o 3,4 kg a lehounce mi narostla svalová hmota. Myslím, že po sedmi dnech je to úžasný výsledek. Skvělé je také to, že se mi snížila míra útrobního tělesného tuku, což je tuk v břiše, kterému se dolů moc nechce. Z levelu 13 jsem to za týden dostal na level 12. Cílem je dostat to pod deset. Věřím, že se to podaří.

Dopoledne jsem měl literární besedu s dětmi, potom nějaké vyřizování. Večer jsem oprášil brusle a vyhrabal helmu. Vyrazil jsem po cyklostezce kolem řeky Moravy z Kroměříže do Kvasic a chvíli tam jezdil. Nestál jsem na bruslích dobré dva roky, ale šlo to skvěle. Myslím si, že to bylo efektivnější než běhání, protože jsem nebyl tak zafuněný a déle jsem vydržel v dobrém tempu. Jezdil jsem necelou hodinu a půl a najezdil něco lehce nad dvacet kilometrů.

Strava

Den jsem začal banánem a kávou, obědval tvaroh s kaiserkami, večeřel jahodovou buchu a vypil pět piv. Byl důvod :)

Příjem: 1912 kcal

Výdej: 4305 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

7. den – 19.6.2018 Zlepšení

Radost jako prase. A víte z čeho? Z běhání.

Dnes jsem maloval jen dopoledne, odpoledne jsem měl nějaké poletování, vyřizování a tak jsem si nějaký pohyb přidal.

Šel jsem běhat (tím mým stylem, kdy chvíli běžím, chvíli jdu). Valil jsem zhruba stejnou trasu jako minulý týden ve středu. Po minulých zkušenostech jsem běžel v podvečer, takže se běželo dobře. Řekl jsem si, že první etapu běhu nechám kam až to půjde. Prostě jsem utíkal, utíkal a než mě to donutilo přejít do chůze, měl jsem za sebou víc než kilometr! Moc mě to potěšilo. Ten kilometr jsem zvládl za 5:45, což není žádná sláva, já vím... ale i tak :)

I zbytek trasy byl dobrý, i když ne tak "rychlý". Celkem jsem zdolal něco lehce nad šest kilometrů, zabralo to necelou třičtvrtěhodinu a průměrné tempo jsem měl na 7 minutách za kilometr.

Když běžím, vyberu si bod, ke kterému chci doběhnout. Je to třeba keř, lavička... cokoliv. A občas se mi stane, že to nedám. Že se dostanu do fáze, kdy už jsem na vážkách a něco samo rozhodne, ať zvolním. Nic si z toho nedělám, jen mi to přijde zajímavé. A občas se mi stane, že ten bod přeběhnu a pokračuji v běhu ještě kousek. Vyberu si další metu, klidně někde blízko a zkouším to až k ní. Je to docela zábavné.

Odnáším si z toho kromě dobrého pocitu i nataženou šlachu vzadu na stehnu, což mi napovídá, že se budu muset kouknout, jak se pořádně protáhnout, než příště vyběhnu.

Jsem hodně zvědavý na zítřek. Mám v plánu se zvážit a změřit. Jsem zvědavý, zda můj "selskorozumný" program přinese nějaké ovoce :)

Strava

Dnes se mi vůbec nechtělo snídat, ale dostal jsem do sebe alespoň hrstku musli a banán. Po práci jsem si dal pivo a chvíli na to dvě housky s tvarohem. K večeři stále špenát a vejce. Navařil jsem toho snad pro regiment. Zbylo mi ještě na zítra :D No a pivo nechybí...

V číslech:

Strava 1760 kcal

Výdej 3600 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 6. - 18.6.2018 Závislost

Celý den jsem maloval. Byla to práce na jedné zdi, zhruba tři na tři metry, malba stromu a studny, chvíli u země, chvíli ze žebříku, naštěstí celou dobu ve stínu. A když nerušeně maluji, dostávám se do stavu určité meditace, alespoň mi to tak připadá. Vedu nekonečné vnitřní dialogy, které jakkoliv neřídím, jen zaznamenávám. Asi mi to ovlivňuje i rozpoložení a při náhlém vyrušení působím tupě, jako po probuzení. Nejsem schopný rychle reagovat, odpovědět... prostě takový tupounek.

A jedno takové dnešní myšlenkové vlákno se týkalo kouření.

Docházely mi totiž cigarety a zapomněl jsem si doma peněženku. Plánoval jsem tedy, že až domaluji a dopravím se domů, budu muset ještě do trafiky, která už bude mít zavřeno, a tak budu muset do Kauflandu, na což jsem se moc necítil, protože jsem byl unavený, rozlámaný, zpocený... A tak se to začalo rozvíjet tím směrem, že to kouření nese víc negativ než pozitiv a že by nebylo od věci s tím přestat a už nebudu muset nikam chodit. Ta představa mě svým způsobem lákala a plnila určitým pozitivním pocitem tak intenzivně, že jsem přerušil práci a šel si zapálit. Stav v krabičce byl 3 heety (ty cigarety na kouření/nekouření), bylo odpoledne a tělo dostalo nikotin. Rozhodl jsem se, že je dokouřím a další si nekoupím. Šmitec. Plán byl na světě.

Maloval jsem dál a dál, byl večer, heety došly, všechno šlo podle plánu, tak jsem šel domů. A cestou jsem potkal kamaráda a šli jsme na pivo. Vypít pivo bez cigarety jde. V hospodě se nekouří, že ano, takže to nebyl problém. I druhé pivo šlo vypít bez kouření, prostě pohoda. Jenže pak jsem přišel domů...

Asi tak deset minut pekelných muk stačilo a už jsem se vlekl směr Kaufland. Na svou obhajobu uvedu snad jen to, že celý den jsem měl ponurou náladu a přicházející zprávy příliš nepomohly. Cítil jsem se na dně, unavený, vyšťavený a ještě na mě čekala práce v podobě kresby návrhu. Ale na rovinu říkám, že tohle snadné nebude. V tuto chvíli ještě nevím zda to udělám, či jak to udělám, každopádně tyto dvířka nepouštím ze zřetele, zatím však s cigaretou v koutku úst.

Pohyb:

Kromě stokrát zdolaného žebříku a tanečních úkroků na třech metrech se nic extra neodehrálo.

Jídlo:

Start banánem a hrstí arašídů, oběd v podobě dvou kaiserek s tvarohem a chilli, k večeři špenát, noky, dvě volská oka a někde mezi tím ořechová tyčinka. V číslech včetně nápojů: 2055 kcal. Pohyb: kdoví?

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 5. - 17.6.2018 Cigarety

Běhat v poledne je hloupý nápad. Chtěl jsem jít dopoledne, ale pořád jsem to před sebou tlačil, až to vyšlo na dvanáctou. Venku maximální pařák a cesta, kterou jsem si naplánoval, vedla přes kopec. Nejblbější možná kombinace.

Vzal jsem si s sebou vodu, utáhl boty, pořádně protáhl nohy (jsem zvědavý, zda mě zítra budou bolet) a vyrazil jsem. Když jsem byl běhat ve středu, běhalo se mi docela lehce, při samotném běhu mě nic extra nebolelo, netrápilo. Možná to nakonec bylo i fajn. Což se o dnešku moc říct nedá.

Plíce, průdušky, nebo něco v tom smyslu, mě začaly pálit, dusit, špatně se mi dýchalo, nemohl jsem pořádně popadnout dech. Tuším že problém bude v cigaretách. Už nějaký čas místo klasických cigaret užívám IQOS, což je taky tabáková záležitost, ale bez kouření. Před pár dny mi došly Heety (bez kterých kouřit nekouřit nejde) a já jsem si koupil obyčejné a kouřil jsem ty. Nevzpomínám si na takový problém s dechem při středečním běhu, i když pravdou je i to, že ve středu byla rozhodně nižší teplota a v cestě žádný kopec. Vsadil bych si na ty cigarety.

Běh do kopce jsem po chvíli vzdal. Nešlo to jinak. Táhl jsem se nahoru a pokoušel se popadnout dech Nakonec jsem kopec zdolal, ale ani běh dolů nebyla žádná hitparáda. Vrátil jsem se domů umořený, upečený, dušený. Je jasné, že o tématu kouření budu muset ještě něco napřemýšlet.

Co se týče výsledku, nebyl zase tak špatný, jak jsem se obával. Tempo bylo o drobek pomalejší, než ve středu, ale ve středu byla rovina. Uběhl jsem 5 a půl kilometru různým terénem (pole, les, asfalt, štěrk), zdolal necelých 200 výškových metrů a trvalo to 46 minut. Jen příště bych rád ten prožitek příjemnější, prosím :)

Strava:

Dnes ke snídani byla změna. Dal jsem si krajíc chleba s kouskem gorgonzoly a kupodivu jsem se kaloricky nedostal ani na polovinu své obvyklé snídaně. Uvědomil jsem si, jak je to musli kalorické, i když někde jsem četl, že ovesné vločky jsou ke snídani vhodné, protože uvolňují energii postupně a zásobují člověka po celé dopoledne. Asi na tom něco bude.

Dvakrát jsem se krmil salátem z vařené řepy, cibule a chilli (o řepě a jiných extra potravinách povedeme ještě řeč), jednou jsem k tomu měl kousek tvarohu s vařeným vejcem, jednou kousek pečené slaniny. K večeři jsem si ukuchtil špenát s bramborovými noky a volským okem. A pivo, pivo, pivo. Je to taková moje speciální pivní dieta, zřejmě.

V číslech:

Příjem: 1620 kcal

Výdej: 3465 kcal

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 4. - 16.6.2018 – ZOO

ZOO Lešná patří k nejpěknějším ZOO, ve kterých jsem byl, tak jsem se docela těšil. Chodit po od výběhu k výběhu je tělocvik sám o sobě, než ji projdete celou, máte 500 kcal dole a pokud taky vyrazíte v sobotu, tak tam do sebe ani žádné kalorie nenasoukáte, protože k bufetům jsou fronty ještě delší, než ke vstupu.

Měli jsme sraz a brány v deset hodin, vyrazil jsem tedy z předstihem a ze zlínského nádraží to vzal po svých. Skrz Zlín, až k ZOO totiž vede cyklostezka, takže se jde skutečně rychle a pohodlně. Mám tu stezku rád, jelikož jsem se na ní učil jezdil na inline bruslích. Většinou jsem jezdíval od Lázní ke střelnici a zpátky a tak pořád dokola. Postupně i se sjezdem těch kopečků, které tam jsou. Ke sjezdům jsem totiž od jednoho nepěkného zážitku choval velký respekt. A ten zážitek se také váže k této cestě. Byla to jedna z mých prvních jízd, kdy jsem na rovině už obstojně zvládal udržet balanc, jakžtakž zatočit a trochu i zabrzdit. Cítil jsem se tehdy připraven na cokoliv, tak jsem odstavil auto na parkovišti u ZOO, rozbruslil se a statečně se pustil po cyklostezce, z kopce dolů, směrem k Lázním.

Na brusle je to docela prudké, dnes bych si to nedovolil sjíždět. Jsou tam ostré zatáčky. První jsem vybral, pak jsem ale hodně zrychlil a v další jsem vyletěl ven, do pole. Rostla tam tehdy kukuřice, pamatuji si každý klas, který jsem svým tělem pokosil. Kosil jsem hlavou, rameny a propracoval jsem se dobrých osm metrů do pole. A celých těch osm metrů jsem jel po břiše. Pak jsem zastavil, ale ležel jsem dál. Zmatený, překvapený. Zkusil jsem se zvednout, ale bolel mě celý člověk. Z odřeného břicha mi tekla krev, všude samý škrábanec a modřina. Vyzul jsem brusle a dobelhal se zpátky k autu. Nebylo to daleko. Stavil jsem se u doktora pro tetanovku, ale na brusle jsem nezanevřel. Jen jsem si slíbil, že než něco sjedu, použiji nejdřív hlavu.

Takto krásně jsem si včera nostalgicky zavzpomínal na svou sportovní historii :) Cesta uběhla rychle a těch necelých osm kilometrů jsem zvládl za necelou hodinu a půl. V zahradě bylo asi milion lidí a protože bylo horko, nikomu se nic nechtělo. Všechna zvířata se schovala ve stínu, ale i tak to bylo fajn.

Strava

Kaloricky bohatá snídaně s musli a podmáslím nemohla chybět. V horku jsem vypil dvě piva a snědl půlku ovesné tyčinky. Večer jsem měl salát z vařené řepy a cibule, k tomu grilované maso a dalších pár kousků.

V číslech:

Příjem: 2150 kcal

Výdej: 3810 kcal

Těším se, až se po týdnu změřím a zvážím. Jsem zvědavý na výsledek :)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 3. - 15.6.2019 - Z lešení

Nesnáším budíček dřív než v 7.30. Jenže v 7.30 jsem měl být už někde v dálce, takže nezbývalo než to natáhnout na 4.15. Ale na rovinu, pořád je ve 4.15 lepší, než třeba v 7.05, alespoň já to tak mám.

Dnes jsem se rozhodl nesportovat. Nejde jen o to, jak mám pořád zhuntované svaly na nohou z toho bezva běhání, ale o to, že na celý den jsem měl naplánovanou jinou zábavu. Byl jsem malovat, skotačil jsem nahoru, dolů po lešení za neustálé asistence přímého slunečního světla, které mě měnilo na škvarek.

A nemám z toho ani číselný výsledek. Má mobilní aplikace nemá v nabídce sportů malbu loga na fasádu, tudíž by to stejně vyhodnocovala jako lehkou aktivitu, protože většinou stojím v nějaké toporné poloze a se skousnutými zuby se snažím udělat rovnoměrnou konturu. Ale ne, i se při tom naběhám. Kolikrát já jsem za den dole. To si člověk hned leze pro tenčí štětec a až s ním vyleze nahoru, tak to štětec vezme gravitační zkratkou zpátky do trávy. A tělocvik pokračuje. Kolikrát se za den na to lešení asi tak podívám... hm hm hm... kdyby dvacetkrát a pokud je to pět metrů, to už je taková menší velehora. Zdolaná téměř horolezeckým stylem. A taky ty zmíněné toporné polohy... Myslím, že tím hodně posiluji svaly, které bych jinak nezapojil, protože ty moje profi natahovačky a vykroucačky stojí fakt za to.

No ale malba se povedla a to je hlavní. A spousta hodin pohybu na zdravém vzduchu, to je k tomu jako bonus.

Stravoval jsem se dneska ve více porcích, než v předchozích dnech. Může za to brzké ranní vstávání, protože jsem si řekl, že dnes neodejdu z domu nenajezený.

Snídal jsem opět podmáslí a musli. Svačil jsem banán. Obědval gulášovou polévku. Mlsal ovesnou tyčinku s čokoládou a večeřel tvarohovou pomazánku s lábuskami. V číslech je to 2024 kcal v příjmu, ale pozor, ve výdeji je to minimálně 10000 kcal... aspoň se tak cítím :)

Přeji pěkný den

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 2. - 14.6.2018 (Den trifidů)

To běhání mi byl čert dlužen!

Ráno jsem si musel klepat stehna paličkou na maso, aby změkly natolik, že bych se mohl třeba i postavit. No jo, netrénované končetiny. Vůbec jsem nevyskočil z postele jako rybička. Byl jsem spíš jako ten vánoční kapřík, který zůstane poslední v kádi a pak se vyleje do potoka, nebo hodí kočkám. Co naplat.

Dnes jsem cestoval. Nějaké pracovní vyřizování v Brně, cesta tam i zpět vlakem a nebyl bych to já, kdybych to nespojil s tréninkem. Na běhání jsem se po včerejšku vážně necítil, ale lehčí turistika by mi mohla přijít vhod, říkal jsem si. Cestou z Brna jsem to celé prolustroval v mapách v mobilu a plán byl na světě. Z Kojetína do Kroměříže nepojedu vlakem, ale půjdu pěšky. Dvanáct kilometrů po turistických trasách, okolo řeky Moravy, krása nesmírná. Bude to paráda, myslel jsem si se svou dětskou naivitou.

V Kojetíně jsem vystoupil, našel zelenou značku a vyrazil.

Nejdřív se šlo skvěle, chvíli přes město, pak polňačka, vpravo kukuřice, vlevo obilí, cesta sypaná štěrkem. Jenže pak jsem dorazil k řece a širokou cestu vystřídaly traktorem vyjeté koleje. Pořád pohoda, říkal jsem si. Tempo jsem měl slušné. Jenže pak zmizely i ty koleje… vlastně zmizela jakákoliv cesta. Pole se nalepilo na náletovou mez a značená trasa vedla travním porostem, ve kterém se to hemžilo motýly, vážkami a podivnými, metalicky modrými kříženci. Jistě si říkáte, že jít po trávě je fajn a jistě máte pravdu. Jen ta tráva nesmí být vysoká jako vy. Sem tam se vynořující značka mě ujišťovala v dobrém směru a betonová stavba mostu někde předemnou dávala jistou šanci, že trávou už se za chvíli třeba nepůjde. A skutečně, od mostu se trávou nešlo.

Byl tam rozcestník, pěkná cesta, která vedla tam, kam jsem nechtěl a pěšinka, po které jsem měl pokračovat. Vyrazil jsem do lesíku a asi po dvaceti metrech pěšinka končila bariérou dvoumetrových kopřiv, trnitých šlahounů, plazivých rostlin, co se vám přilepí na kůži a stáhnou vás k zemi stejně jako všechny předchozí šílence, kteří se tudy vydali. Přemýšlel jsem. Lopotit se kopřivami se mi vůbec nechtělo, ale vypadalo to bledě, protože v dálce asi třiceti metrů, na stromě byla zelená značka a další hned vedle, asi pro jistotu.

Nejsem bábovka! Viděl jsem válečné filmy, kde se vojáci prodírali neprostupnou džunglí a ještě k tomu nesli kulomet. Já jsem kulomet nenesl. Ale na rozdíl od vojáků jsem četl Den trifidů, takže určitý respekt jsem cítil. Vyrazil jsem.

Po deseti minutách a asi dvou metrech jsem konstatoval, že sandály se do džungle nehodí. Ani krátké rukávy a kalhoty. A po dalších deseti minutách a dvou metrech jsem si uvědomil, že těm kopřivám je to jedno. Že vám udělají pupence i přes oblečení.

Každý krok byl utrpení. Nejdřív jsem musel vyhrát souboj s masožravými šlahouny o vlastní chodidlo. Pak zvednout nohu nad úroveň svazující zeleně, což bylo docela vysoko. Vypadalo to asi jako legendární výkop co předváděl Jean-Claude Van Damme, akorát pěkně pomalu, jako při tchaj-ťi. Pak nohu přesunout co nejvíc vpřed a snažit se s ní udusat tu protivnou floru co nejvíc k zemi. Při tom halekat bolestí, jelikož mě pořád něco píchalo, štípalo, kousalo, cucalo atd. A pak se na nohu postavit, vydechnout a celý postup zopakovat s druhou nohou. Vážně to bylo bezva.

Prošel jsem si fází odhodlání, kdy jsem si říkal: „Chtěl jsi sportovat, sportuješ. Chtěl jsi dobrodružství, máš ho. Tak makej.“ Ale i fází totální apatie, kdy jsem si říkal: „Nechejte mě tady.“ No ale nenechal jsem se tam. Propracoval jsem se až k tomu stromu se značkou, kde byl zároveň okraj lesíka, pole s obilím a za ním cesta. Cesta, která vedla kolem toho debilního lesíka se všema těmi trifidy, enty a kopřivama. Cesta, po které jsem to mohl celé obejít, protože se napojovala kousek od toho rozcestníku, který mě poslal na smrt. Smál jsem se a plakal. Ne, kecám. Nadával jsem.

Pak jsem si vyzul sandály a zkontroloval zbytky chodidel. Obral obuv od všeho, co jsem do ní nasbíral a vyrazil dál. A kupodivu, dál už se šlo dobře.

S jednou drobnou zacházkou to bylo dvanáct a půl kilometru. Rychlost mého cestování byla 5,3 km za hodinu. Když jsem se doma vyzul a vlezl do sprchy, nohy mi nahlas a srozumitelně poděkovaly. Také toho měly dost. Sandály jsou tvrdé a při delší chůzi nerovným terénem značně nepohodlné, to je můj dnešní poznatek. I přes to to byla pěkná procházka a jestli máte rádi adrenalinové cestování, mohu jen doporučit.

Stravu jsem měl opět pěkně rozvrstvenou. Kromě musli ke snídani jsem se ládoval banánem, cereální tyčinkou, planými višněmi a druhou polovinou včerejšího oběda. Dokonce i na pivo došlo. A jak to vypadá v číslech?

Spáleno 3350 kcal

Snězeno a vypito 2019 kcal

Paráda :)

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den 1. - 13.6.2018

Hubnutí je pohoda a kdo říká cokoliv jiného, ten kecá.

Ráno mě probudil pracovní telefon, protáhl mě celou probouzecí fází jako hovnocuc... však vy víte co. Měl jsem v plánu začít den půllitrem vody, někde jsem se dočetl, že to pěkně probudí celé tělo, jenže když na vás někdo vybleje půl minuty po probuzení error za errorem, stihnete dřív zapálit cigáro a uvařit kafe, než si vůbec vzpomenete na nějakou vodu. Tak snad zítra :)

Většinu dne jsem proseděl. Většinu dnů prosedím, zřejmě jsem ve výkonu nějakého trestu. Maily, zakázky, návrhy. Věci, při kterých se příliš nehubne. Naprosto ideální najít prostor, čas a chuť na nějakou aktivitu. A řeknu vám, chuť je to oč tu běží. Myslím si, že člověku se nechce. Je fajn sedět, pořád je co dělat. A to je přesně ten moment, se kterým budu bojovat.

Své hubnutí mohu rozdělit do dvou věcí, na které budu zaměřovat pozornost. Jedna z nich je jídlo, druhá je pohyb. Příjem vs výdej. Protože v jednoduchosti je síla. Prostě celé je to o tom sníst méně, než kolik energie vydám. Ale…

Člověk, pokud chce přežít, měl by mít dostatek živin, měl by mít adekvátní příjem energie, pestrý jídelníček, kterého se dotýká tolik věcí, že by z toho jednomu praskla hlava. Třeba se k tomu dostaneme, třeba své studium zaměříme i tímto směrem, ale teď ne. Tuhle cestu musíme projít krok za krokem a v tuto chvíli vsadíme svůj život čistě na svou intuici.

Strava

Chytrá aplikace (používám dvě, jedna se jmenuje Kalorické tabulky, druhá Samsung Health) mi prozradila, že bych měl sníst 2211 kcal denně, což je asi 188 gumových medvídků, nebo dvanáct desítek, nebo jedna a tři čtvrtě Hawai Pizzy. Prostě něco takového potřebuji den co den sníst, abych nestrádal.

Dal jsem si záležet na tom, abych všechno jídlo rozvrstvil do celého dne a nenacpal se až večer, jak je mým dobrým zvykem. Dokonce jsem i snídal. Koupil jsem si musli a podmáslí, což mi moc chutná a mám z toho pocit najezení. Dokonce jsem si i uvařil jídlo, opravdové jídlo, ne párky, nebo zmrzlou pizzu, ale udělal jsem si játra na cibulce s rýží a uvařil jsem toho tolik, abych to mohl jíst i zítra. Tak moc vážně to s tím jídlem beru. A pokud jde o pivo… inu, bez piva by to nešlo. Ale všechno, včetně piva, včetně gumových žížal, co jsem snědl, čaje, který jsem vypil, všechno jsem si zapsal, zjistil kalorickou hodnotu a na konci dne sečetl. A dostal jsem číslo 1773 kcal, což jsem zaokrouhlil na 2000 kcal, neboť si nejsem jistý, zda jsem té rýže snědl opravdu pouze 150 gramů.

Každopádně jsem 211 kcal pod svým minimem, což nevím jak je možné, asi málo piva. A jak tak koukám na všechny ty výživové záležitosti, kterými se zatím nebudeme zabývat, můj dnešní vymazlený jídelníček postrádal vlákninu. Dobrou práci jsem však odvedl v pitném režimu. Suma sumárum jsem vypil 3,22 l tekutin a většinu nealko. Jaký jsem?

Pohyb

Běhání. Nevím co si o něm myslíte vy, ale já z něho mám husí kůži. Přesto, nebo možná právě proto, se mu chci trošičku věnovat. Nějak tak tuším, že je to přirozená záležitost, která je zároveň efektivní. Ale kdybych si měl vybrat, jestli se projedu na kole, nebo půjdu běhat, sáhnu po kolu, to je jasné. Je to rychlejší, zábavnější. Tak to vidím já. A tak jsem šel běhat…

Nejzvláštnější na tom všem bylo, že v okamžiku, kdy jsem se odhodlal, oblékl do tepláků, nachystal si boty, nohy mě odnesly do postele, kde jsem si lehl a hrál si s mobilem. Asi zafungoval pud sebezáchovy, každopádně než jsem si to uvědomil, uběhla dobrá půl hodina. Nakonec jsem se vykolébal z bytu, rozcvičil se a rozběhl se.

Nejsem zdatný běžec, nechtěl jsem se odrovnat a už vůbec jsem si to nechtěl znechutit, proto jsem střídmý běh střídal se střídmou chůzí. Řekl bych, že tak půl na půl. A bylo to fajn. Proběhl jsem podzámeckou zahradu, podíval se na koně, na rybník a běžel zpátky domů. Trvalo to necelou hodinu, zpotil jsem se, ale moc se mi to líbilo. Kdo by to byl řekl?

Svůj heroický výkon jsem zaznamenal pomocí aplikace, hlavně proto, abych viděl, jak se zlepšuji (předpokládám, že v běhu budu pokračovat). Ušel/uběhl jsem téměř 7 km v průměrném tempu 8 minut na kilometr.

Mám v plánu i posilovat, ale říkám si, že rozumná cesta je ta postupná. Proto jediný posilující cvik, který budu teď dělat, bude prkno. To se natáhnete na zem, postavíte se na špičky, zapřete se o lokty a držíte tělo v této poloze tak dlouho, dokud to jde. První pokus jsem vydržel minutu, druhý a třetí méně.

Ještě jsem něco nachodil, ale to nestojí za řeč. Čistý čas, který jsem věnoval jen a jen pohybu tedy činí něco kolem hodiny. Jinak jsem do chytré aplikace zadal, že spíše posedávám, že mám denní aktivitu asi jako průměrný fíkus. A i přes to se mi za celý den podařilo spálit (fanfára) 3308 kcal.

Tudíž, když to proženu svou ne příliš silnou matematikou, zjistím že jsem víc energie vydal, než přijal. A o to mi šlo :D

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Den nultý – 12.6.2018

Nejhorší smrt je z vyděšení

Přesně to nám říkala paní učitelka Hrabalová, když nám dávala přepadovou písemku. Vždy jsem si představoval, jak taková smrt může vypadat a asi vskutku není o co stát.

Od té doby se mi ta věta vynoří z podvědomí pokaždé, když se chystám opustit komfortní zónu a vykročit novým směrem. Třeba teď.

Před pár týdny jsem se rozhodl udělat stodenní rozlučkový večírek s vlastním břichem. A protože v tom nechci být sám, pojal jsem to jako crowfundingovou kampaň (ano, musel jsem to slovo googlovat), do které chci zapojit i tebe a spoustu dalších lidí, abychom společnými silami našli cestu ke změně životního stylu, uspěli a vydali to jako knihu, která bude veselým motivátorem a průvodcem pro každého, kdo tu cestu půjde po nás.

Strašně jsem se těšil, až to konečně vypukne, měl jsem toho plnou hlavu, četl jsem spousty článků, plánoval hromadu věcí. A teď je ta chvíle tady a já mám hlavu vymetenou, smrtelný krevní tlak a před očima paní učitelku Hrabalovou s její posvátnou větou.

Dobrá zpráva ale je, že tento pocit zmizí, jakmile člověk udělá první krok. Tak jdeme na to :)

Bod NULA

To jak se teď cítím, to jak teď vypadám, to je výsledek mého dosavadního života. Břicho mi narostlo asi ve třetí třídě základní školy a od té doby ho mám. Někdy větší, někdy menší, záleží jestli zrovna hubnu nebo ne. Hubnout jsem začal jako dítě. Chodil jsem do poradny pro tlusté děti, musel si do sešitu psát co jsem jedl, aby nad tím paní doktorka mohla kroutit hlavou. Nebyl jsem hloupé dítě, dokázal jsem spoustu věcí inteligentně kamuflovat, například kačenu se zelím jsem si dokázal zapsat jako drůbeží maso se zeleninou. A tak mě poslali do Křetína.

Křetín byla taková soft verze Mauthausenu, kde vás při příchodu zvážili, pak vás honili jako nadmutou kozu a krmili syrovou zeleninou. Drželi vás tam tři týdny a pokud jste neshodili třetinu své váhy, napsali si vás do dalšího turnusu.

Na střední škole jsme měli hodně tělocviku a učitele, který miloval běhání. Z domu do práce to měl patnáct kilometrů a tak běhal do práce i z práce a aby mu to v práci lépe utíkalo, běhal i v pracovní době. A my s ním. Bylo to utrpení, co si budeme nalhávat, každopádně stačilo to k tomu, aby bylo břicho pod kontrolou.

Na konci střední školy jsem onemocněl ošklivou verzí mononukleózy, proseděl jsem měsíc a půl za mřížemi infekčního oddělení a nejedl. Prostě to nešlo. Podařilo se mi dostat mé 190 cm vysoké tělo na váhu okolo 75 kg, než se mě nemoc pustila.

A pak jsem samou radostí jedl a pil... až jsem jednoho dne zjistil, že jsem to z těch 75 kg dotáhl na krásných 136 kg.

Byl jsem pěkný macek. Všechno jsem měl kulaté, izolované proti chladu. Koukal jsem se na fotku, na které jsem byl v celé kráse zaznamenaný a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. "To jsem doopravdy já?" Rozhodl jsem se, že s tím něco udělám.

Přečetl jsem si spoustu knih a článků o cvičení, o dietách, zaplatil jsem pětistovku trenérovi, který se mě v průběhu 40 minut pokusil zabít. A pak jsem si udělal plán, který obsahoval přesný harmonogram toho co a kdy budu jíst, stejně tak i pohyb. Můj život se změnil v noční můru, ale se zatnutými zuby jsem v průběhu třech měsíců srazil váhu na 116 kg.

Bylo to peklo. Něco jak feťácká odvykačka. Zdály se mi sny o jídle. Křivila se mi huba pokaždé, když jsem si do ní strkal další sousto cukety (a cuketa byla 50 procent mého tehdejšího jídelníčku), byl to neustálý boj, vyčerpávající psychicky i fyzicky. Nicméně přinesl ovoce.

Od 116 kg do konečných 92 kg to šlo pomalu, ale bez stresu. Můj scvrklý žaludek byl vděčný za cokoliv, v čem nebyla cuketa, začal jsem jíst věci, na které jsem měl chuť, jedl jsem pravidelně v menších porcích a nezapomínal jsem na pohyb.

Byl to ideální stav, cítil jsem se dobře a nechal jsem se ukonejšit. A pomalu jsem se vrátil ke špatným návykům.

Špatné návyky má každý individuální, nicméně nepochybuji o tom, že každý je je schopný odhalit. U mě se jedná o tyto:

Nepravidelná strava – málokdy snídám a pokud ano, tak málo. Hlavně když pracuji, zvládám dopoledne vůbec nejíst. Mnohdy vynechám i oběd, abych ušetřil čas, a tak první jídlo z celého dne do sebe plácnu třeba až ve čtyři odpoledne, kdy mám po práci. Většinou je to nějaká sladkost, kterou koupím v nejbližším obchodě. Pořádně se najím většinou až večer, když přijdu domů (pořádně je myšleno z kvantitativního hlediska, nikoliv z kvalitativního – většinou jsou to nějaké párky, pizza, nebo něco takového). Nemám problém se v noci probudit a jít si dát něco na stojáka k ledničce.

Nedostatek pohybu – hodně chodím, to je fakt. Když pracuji, jsem na nohách celý den. Když nepracuji, sedím. Občas se projedeme na kole, nebo vylezeme na nějaký kopec, ale pravidelnost v tom není, dostatek taky ne.

Pitný režim – stejně jak přes den téměř nejím, přes den téměř nepiji. Když maluji, kupuji si litr a půl minerální vody (s příchutí nebo bez, jak kdy) a většinou mi zbude ještě na další den. Doháním to večer svým nejoblíbenějším nápojem – pivem. Bez piva by to nešlo. Zvládám průměrně tři kousky za večer, k těm párkům, k té pizze...

A tyto návyky mě dostaly do nynějšího stavu a podoby, který jsem nazval Bod NULA.

Zvážil a změřil jsem se a zjistil jsem tato krásná čísla:

váha 106,6 kg

měřím 190 cm

přes pupek 111 cm

přes hrudník 106 cm

Je to pomyslná pozice, startovní čára, naprosto ideální stav pro to, aby se mohlo odehrát, to co bude následovat.

Směr - Důvod

V tomhle by měl mít člověk jasno. Nejde jen o číslem definovaný výsledek, ale o celkový důvod, proč chci se svou vahou něco dělat, protože to mi pomůže najít cestu.

Nemám žádné zdravotní komplikace způsobené nadváhou. Tlak, cukr, všechno v pohodě. Necítím ani fyzické omezení, přesto chci přejít na zdravější způsob života. Chci vypadat lépe. Chci mít větší sílu, větší vytrvalost a vypadat lépe. To jsou mé důvody.

Nejlépe jsem se cítil, když jsem měl 92 kg. Chtěl bych se na tuto hranici dostat. A protože nemám žádné zdravotní omezení, chci to udělat změnou stravovacích návyků a pravidelným pohybem.

Negace

Mám s nadváhou spjatu celou plejádu negativních pocitů. Nadváha je věc, která je zřejmá na první pohled. Neschováte ji, nezamaskujete ji, víte že ji lidé vidí a tušíte, že vás podle ní hodnotí (ať už to tak je či není). Pokud jste byli obézní již jako děti, máte určitě spoustu negativních zážitků, kdy jste byli různými nevhodnými a nevybíravými způsoby konfrontováni se svým vzezřením. Věřte, že jste byli začarováni, zakleti, že jste byli obdařeni „tlustým mozkem“.

V tuto chvíli, na startovní čáře, musí jít tohle všechno stranou. Pokud chci uspět, pokud chci změnit své tělo, musím pracovat se svou myslí. Kapitola „Bod Nula“ začíná touto větou: „To jak se teď cítím, to jak teď vypadám, to je výsledek mého dosavadního života.“ A to je pravda, kterou musím přijmout a následně opustit. Jakmile vykročím směrem, který jsem si určil, opouštím svůj aktuální stav a mířím ke stavu, který jsem si určil. A v tu chvíli není k jakémukoliv negativnímu pocitu (existujícímu/imaginárnímu) důvod. Opouštím svůj „tlustý mozek.“ Navždy.

Podpořte tento projekt a získejte všechny užitečné informace o tělesné proměně ve formě knihy. Kupujte zde: https://www.hithit.com/cs/project/4972/zivotni-fight-bricho-vs-100-dni

Děkuji :)

Jak jsem šel Vandráckou 50

Samotného mě překvapilo, jak se mi šlo lehce. Měl jsem poměrně slušné tempo, nic mě nebolelo, ani jednou jsem se nezadýchal, prostě pohoda. Jenže pak jsem přišel do startu...

Za nivnickou základkou žije mluvící krkavec. Jmenuje se Jura a když jsem šel kolem něj, volal na mě: "Nechoď tam! Zabije tě to!". Popátral jsem v paměti, co všechno jsem předchozího večera kouřil, protože aby na mě pořvávalo zvíře se mi nestává každý den. A než jsem se dobral odpovědi, měl jsem závodní číslo, mapu trasy a snězenou půlku svačiny. Dobrodružství mohlo začít. Bylo chvíli po sedmé ranní, potencionální vítězové byli dávno na trati.
Vandrácká 50 je pochod přes Bílé Karpaty, leč první týden v dubnu jsou bílé málokdy. Mám jen policejní školu, takže jsem se každého ptal, kolik že kilometrů ten pochod bude. Myslel jsem že 50 v názvu je voltáž slivovice, kterou se všichni dopovali. Nu což, nejsem bačkora, 50 kiláků jsem ujel kdysi autem a trvalo to slabé dvě hodinky. Navíc nohy mám celý život, člověk pořád chodí, neviděl jsem žádný problém. Ve stádečku sportovně laděné omladiny jsem vyrazil na pochod smrti.
Po nekonečně dlouhém pochodování po okraji silnice se před námi objevilo první stavení. Zajásal jsem v domnění, že jsme dorazili k cíli a ejhle, ona to prý nějaká Korytná, obec kterou proslavil Jan Ámos Komenský tím, že se v ní nenarodil (patrně to zní divně, ale Komenský se narodil v každé jiné obci v okolí, takže Korytná je v tomto vskutku unikátní). Na startu nám slíbili tři občerstvovací stanoviště, ale zde jsem pátral marně. Aby bylo jasno, bral jsem to jako honbu za jídlem. Prostě jen jdete, jdete a za to po vás sem tam někdo hodí tatrankou. Umíte si představit lepší sobotní program?
Začal les a s ním stoupání. Na čele vyrašila první krůpěj, tak jsem si sundal kožich, bundu, svetr, mikinu, nazul si mačky, které jsem si v přepravce nesl už z Nivnice, vřeštěly při tom skoro jako přecitlivělé, Srstkou nakažené osoby v okolí, tak jsem je zase sundal a pustil na svobodu. Pak jsem si chvíli lepil škrábance a šrámy, které jsem při svém konání utržil. Všude kolem nádherně voněl medvědí česnek, natrhal jsem si tedy pár listů a strčil je mezi dva krajíce chleba s paštikou. Větší dobrotu jsem dlouho nejedl. Že se jednalo o listy konvalinky mi prozradil až ten hodný pán ze záchranky, který mi ochotně vypumpoval žaludek. A potom už mi nic nebránilo ve výstupu východomoravských velehor.
Šlo se mi dobře a než jsem se dostal k místu, kterému místní říkají Hrabina, měl jsem spotřebovány téměř všechny kyslíkové láhve. Co přijde bez nich jsem nevěděl. Opatrně jsem obešel slovenský autobus, kolem kterého byla zadřeplá řada močících důchodkyň a pokračoval ve výstupu ke Kamenné boudě. V tu chvíli se mi poprvé ozvaly nohy.
Boty jsou základ. Tuto větičku tesejte do kamene. Každý mi to říkal, proto jsem své obutí nenechal na náhodě, ale pečlivě zhodnotil situaci již tři dny před mým slavným sportovním výkonem, zvážil veškerá pro a proti a rozhodl se nechat veškerou svou ochozenou obuv zahálet a pořídil jsem si boty nové. Turistické, ty mi přišly vhodnější než například boty do moře, jelikož moře nebylo ani v dohledu. Zvažoval jsem ještě obuv společenskou, jelikož se svým způsobem jedná o společenskou událost, ale prodavač v obuvi měl filipa a věděl, že za turistické boty utrží víc. A tak jsem si jeden pár koupil. Krásné, modré, tvrdé, kožené, které vezmou lidskou nohu, vytřou si s ní p.del a odhodí ji do škarpy, aniž by se nad tím pozastavily. Ano, u Kamenné boudy ke mně promluvily nohy, ale já jsem je ignoroval.
Velká Javořina je skutečně velká. Je na ní něco jako na Ještědu, akorát bez toho ufa a vůbec se kolem toho nedělá takový tyjátr. Vydrápal jsem se tam s vidinou slíbeného občerstvení a dobře jsem udělal. Pán za stolkem mi dal štempl, čaj a chleba se sádlem, což je něco jako chleba s nutelou, akorát bez kakaa. Posilněn jsem se mohl oddat gravitaci a ve svých železobetonových botách seběhnout neuvěřitelně prudký kopec a do obce Květná, která tam stojí i v dubnu. Cestou jsem brzdil o stromy. Asi se mnou počítali, protože celé okolí bylo vybavenu cedulkami, které varují před pádem těchto velikánů. Smutná zpráva je, že při se svém sestupu jsem kromě stromů brzdil i o ty cedulky, takže jsem tento úsek Bílých Karpat de facto změnil v úsek Krušných hor, za což se tímto omlouvám.
V Květné jsem se na chvíli posadil a s pomocí podtlaku si vytáhl prsty z chodidel. Jeden z mých spolucestovatelů využil tamní hromadné přepravy a ukončil své utrpení skokem pod autobus. My méně odvážní jsme opustili zdánlivé bezpečí pomezní obce a vyrazili do divočiny – začali jsem stoupat na Novou horu.
Vzhledem k tomu, že je menší než všechny hory v okolí a při tom nevypadá nějak extra divoce, logika tvrdí, že se jedná spíše o horu starou. Dle mého by však klidně mohlo jít o horu příkladnou, protože dostat se na její vrchol je brnkačka, i když máte nazuté boty ušité z Aliena. Při sestupu jsme se usadili kolem Janáčkova pramene, což je plastová roura, ze které teče kyselka. Pojmenována je po hudebním skladateli Janáčkovi, který toto místo několikrát navštívil a když opodál močil do listí, místním to připomínalo právě jejich Blumenbašskou kyselku, tak ji vesele přejmenovali. Doplnili jsme si láhve a pak mě kluci rozplakali informací, že už jsme téměř v polovině. Změřil jsem si nohy a zjistil jsem, že jsou o šest centimetrů kratší, než obvykle. Dělal jsem si starost, jestli v cíli ještě vůbec nějaké nohy budu mít, ale čas kvapil, další kontrola s jídlem se měla zavírat, nebylo nač čekat. Navíc jsme zjistili, že ti zdatnější z nás už celou trasu absolvovali a právě odcházejí rolničit na pole. Vyrazili jsme na Velký Lopeník.
Velký Lopeník je menší než Velká Javořina a řekl bych, že novější, než Nová hora, ale ve své podstatě se jedná o zubařské křeslo Bílých Karpat. Mám-li k vám být upřímný, cestou na jeho vrchol jsem zemřel na vyčerpání. Třikrát. Fakt, nekecám. Jestli jste někdy viděli video, kde lidé zdolávají něco v Himaláji, třeba K2, tak něco takového čekalo nás, akorát desetkrát horší. Šplháte se do úplně kolmého kopce, někde pět metrů za zády máte plíce a ve chvíli, kdy to vypadá, že to nejhorší máte za sebou, se to zhorší. A tak pořád dokola. Svět získá zlatý lem, v uších slyšíte tamtamy svých předků, čas se zpomalí, abyste si tu agónii mohli užívat co nejdéle. A jdete, jdete, protože nic jiného vám nezbývá. A asi po sedmnácti letech a pěti měsících to skončí a vy se objevíte buď na ARU, nebo u rozhledny, na kterou rozhodně nemáte náladu lézt. A všichni kolem vás se usmívají, protože jsou rádi, že to mají za sebou, že sice spálili tolik energie, jako obsahuje průměrné pole řepky a těch zbylých dvacet cosi kilometrů půjdou v zombie módu, ale už to bude převážně z kopce! A z kopce, pokud je dostatečně prudký, to jde samo, mnohdy i když nechcete. Občerstvení a štempl bylo v nedohlednu, tak jsme vyrazili dál.
Šlo se dobře, lesík, rovinky, mírné klesání. Do Lopenického sedla jsem se skutálel, neměl jsem totiž sílu brzdit a stromy, o které bych se mohl zpomalit, vyvrátil již někdo jiný. S vidinou svačiny jsem vystoupal i na Mikulčin vrch. Kdo byla Mikulka vám nepovím, hlavní je, že podobně jako já na vrcholu toho kopce vrhla, odtud ten název. Ladně jsme obešli narvanou chatu Jana a směle zamířili do chaty Lopata na tamní pověstné chlebové speciality.
Před Lopatou jsme dostali perník a razítko a za chvíli už jsme seděli u piva. Řeknu vám, takové pivo nepokazí žádný výlet. A to druhé je lepší než první. Pan servír nám doporučil polévku, rádi jsme si dali. Servíroval k ní chléb, který chutnal jako okurka a sem tam byl vyzdoben něčím zeleným, což bylo buď něco hodně zdravého, nebo hodně nezdravého. Nechtěli jsme to pokoušet a tak ošatka putovala zpátky do archivu, kde číhala na další potencionální oběti. Když jsme dojedli, dopili a zaplatili, zjistil jsem, že nemám nohy. Nevím kam zmizely. Cítil jsem je, to jo, nemohly být daleko. Všichni je cítili i přes otevřené okno a zaplý větrák, ale i když mozek poroučel „Vstaň!“, nohy nereagovaly. Nakonec mě kluci vyvlekli ven a kutáleli mě dolů po poli, směrem k Nivnici, startu i cíli této malé osobní tragédie. Zbývalo pouhých šestnáct kilometrů.
Cestou k poslední kontrole v Březové jsem prošel spirituální transformací. Chodit po vodě dokázal už Ježíš Kristus, ale chodit po tkáňovém moku se beztak nepoštěstilo ani jemu. Představte si to tak, že jste chovatel činčil a svým mazlíkům koupíte v rámci zvýšeného komfortu vodní postele. A pak si řeknete, že si nechcete činčily rozmazlit a tak si tyto postele přivážete na nohy, nazujete do bot a jdete. Tak přesně tak to bylo. Mé chodidla se změnila v obrovské puchýře, tudíž si naprosto přesně pamatuji každý krok z té nekonečné cesty, až jsem litoval, že jsem si to raději nehodil hned na Lopatě a nesnědl ten chleba.
V Březové jsme dostali razítko, tatranku, mohli jsme si opéct špekáček, ale to obnášelo udělat dva kroky ke stolu, pak pět k ohni, pak pět zpátky a sami vidíte, že to je naprosto zbytečných dvanáct kroků, takže opékat by šel jenom šílenec. Na minutu jsme se posadili do trávy, pak se dvacet minut pokoušeli zvednout, abychom vyrazili na posledních osm kiláků Vandrácké 50.
V lese jsme potkali místního legendárního občana jménem Jura. Jak jistě víte, není to první Jura o kterém je řeč a doteď si myslím, že je to nějaká reinkarnace v kombinaci s časovým paradoxem, nevím jak to vysvětlit, ale v tu chvíli to všechno dávalo smysl. Jura nám řekl, že nejlíp je u přehrady a že žáby jsou přes den tiché a řvou jen v noci a v noci to nevadí. V rozpoložení v jakém jsem byl to bylo jako požehnání od Dalajlámy. Šli jsme dál.
Cíl se zavíral v osm a dle mých propočtů jsem to neměl šanci stihnout, protože jsme měli na osm kiláků hodinu a půl a na nohou jsem měl obuté pořád ty hladové aligátoří mordy. Každý další ukazatel ukazoval delší vzdálenost než ten předchozí. Jurovy žáby v přehradě v Lubné se začaly ozývat a skutečně to nevadilo. Slunce zapadalo, stíny byly dlouhé a co bylo doposud světlé, bylo rázem černé. Táhli jsme se za sebou v podivné setrvačnosti, každý zanořený do sebe, oddaný cestě, smyslu, cíli a osudu.
A les vystřídalo pole a pole vystřídal asfalt. V Nivnici se rozsvítily lampy a z ničeho nic jsme byli v cíli, v čas, s pocitem neskutečna jsme si přebral pamětní list, zmuchlal ho do batohu, lehl si na chodník a zkolaboval. A už v tu chvíli jsem věděl s naprostou jistotou, že až se mě někdo příště zeptá, jestli půjdu Vandráckou 50, podívám se na něj, nasadím zamyšlený výraz a pak přikývnu.